V souvislosti s pandemií se ukazují dvě zásadní otázky, jedna aktuální hned a druhá hned potom.

 

První otázkou je volba mezi restrikcí a ekonomikou. Už máme dost dat do modelů šíření epidemie k tomu, aby ti, kterým jsou přístupná, mohli politikům předestřít docela realistické scénáře. Takže může nastoupit ono "něco za něco". Víceméně dnes už musí odpovědní a zasvěcení vědět, jaká opatření a na jak dlouho je nutno uplatnit, aby nastala alternativa humanistická, tj. nikdo v ČR nezemře proto, že na něj nezbyde žádný volný ventilátor.

Je ovšem otázka, kolik to bude stát. Jen je jasné, že tato varianta bude hóódně drahá.

Nikterak bychom neměli závidět těm, kdo budou muset rozhodnout, ale každý si může zodpovědět na jednoduchou otázku:

Kolik jsem schopen a ochoten já (případně naše rodina) zaplatit peněz za to, aby nastala ona humanistická varianta. Tisícickorunu jistě každý. Milion já ne. Už prostě proto ne, že ho nemám.

Dobře, je možné samozřejmě dělit jemněji. Kolik jsem schopen ochoten zaplatit za to, aby lidí, kteří zemřou proto, že na ně nezbyde ventilátor, bylo v ČR méně než 1000, méně než 10000?

A je třeba počítat i s druhotnými oběťmi na životech. Víte, kolik lidí by kleplo, kdyby museli vysolit milion?

 

Druhá otázka se týká situace "a co potom?". Pandemii a nedostatek roušek máme v důsledku globalizace. Globalizace přinesla mnoho ekonomických výhod (i když ne každému), ale v okamžiku nebezpečí znemožnila mu účinně čelit. Pokud jsou schopni Číňané vyrábět v čase pohody ochranné prostředky za polovinu ceny, nikdo jiný je vyrábět nebude. Nemůže. Neprodal by. Kdyby ho dotoval vlastní stát, tak ten stát skončí u arbitráže. Kdyby to od něj nějaký ministerský úředník přesto koupil, zavřou ho Šlachta se Zemanem až zčerná. Stát se stal služebníkem těch, kteří na globalizaci vydělávají, nikoli vlastních občanů, kteří ho platí a kteří očekávají, že jim zajistí bezpečnost. A mám takový pocit, že by se s tím mělo něco dělat.

 

Takže tyto dvě otázky dnes leží na stole, domácí šití roušek a hrdinské výkony hasičů jsou sice krásné, ale v důsledku naprosto nepodstatné.