Existuje řada způsobů, jakými je dnes Církev prezentována. Tyto prezentace pochopitelně nejsou prosty úletů a extrémů, a mnohdy vypovídají víc o prezentujícím, nežli o prezentovaném. Tedy o tom, kdo onu Církev nějak vykesluje a nikoliv o Církvi samé.

 V prostředí mládežnické pastorace (někdy si říkám, zda té kategoriální pastorace není už trošku moc) je pro různé prezentace Církve dobrá živná půda. Zde vznikají různé snahy, jak přiblížit Církev "lidem dneška", různé "reklamy na Církev", "reklamy na Bibli" a podobné věci. Není ale tohle poněkud jarmareční předvádění spíše ke škodě? Lze se setkat například s různými oslavnými rýmovačkami a podobnými věcmi.

Jistý moudrý člověk tyto výše uvedené snahy nazval eklesiologií perníkové chaloupky. Je to vlastně docela přiléhavé. Církev lze vykreslit jako lákavou, krásnou perníkovou chaloupku. Ale ... Každá perníková chaloupka má také – svou čarodějnici. Kdybychom tento příměr chtěli aplikovat na Církev, tak pod onou čarodějnicí si lze představit různé problémy, které člověka prostě potkávají. Pokud bychom se tvářili, že ony problémy neexistují, tak bychom lhali.

Mám rád sérii knih Giovannina Guareschiho o Donu Camillovi, z nichž v chronologii děje poslední je poměrně útlá knížečka Don Camillo a Don Chichi. Zobrazuje konflikt konzervativce – Dona Camilla s kaplanem, kterým jeho farnost podarovalo biskupství. Dalo by se říci, že tento mladý kněz by rád vybudoval nějakou takovou perníkovou chaloupku. Don Camillo jaksi rezignuje a nechává kaplanovi volnou ruku. A výsledek se záhy dostavuje – Don Chichi přichází s konceptem, jehož jádrem je vize, že Církev by se měla zbavit určitého typu věřících, a místo nich nabrat náhradu jinde, používá různé fráze (například o jakýchsi bezostyšných boháčích a nepřátelích společnosti) a Donu Camillovi – nyní již faráři "starému praktikovi" tak nějak – pije krev.

Jejich setkání začíná pořádně zostra – výměnou názorů o podobě Církve. Don Chichi přichází s myšlenkou, že loď Církve potřebuje nabrat novou posádku a rázně se zbavit posádky dosavadní. Na to Don Camillo kontruje vtipnou historkou: "Pošetilí řeholníci načurali na hromadu malých a ošklivých jablek, protože si mysleli, že dostanou nová, chutná a krásně zralá. Ty ale nedostali, tak se nakonec museli spokojit s těmi původními." a navazuje na slova Dona Chichiho o lodi Církve moudrým příměrem: "Odehnal jste lidi z té staré posádky, protože chcete jinde nabrat novou. Dejte si ale pozor, aby se vám nestalo, že nakonec nebudete mít ani tu starou, ani tu novou."

Jistě má smysl usilovat o dokonalost, ale nikoliv způsobem, že se budou přehlížet, či zamlžovat nedostatky. Teprve identifikování a pojmenování toho, co není dobře, může otevřít nějakou cestu k nápravě. Ona Církev bojující nemá své jméno jen tak pro nic za nic, a její součástí jsme my všichni po celý svůj život. Tady není pro nějakou perníkovou chaloupku, nebo pro nějakou bezproblematickou bublinu, vznášející se nad chaosem, příliš místo.

Snaha o vytváření perníkových chaloupek, či bublin, je nebezpečná. Protože dříve, nebo později se nelze vyhnout střetu s realitou, která problémů prostá nebude. Bubliny lze projektovat do všeho možného – do farnosti, do řeholní komunity (leckterý hledající své povolání si může třeba představovat klášterní komunitu jako společenství svatých, kde se i on z nějakého důvodu svatým tak nějak automaticky stane), do sociální sítě atd. Staří duchovní autoři jsou si vědomi toho, že tyto představy nejsou funkční a že můžou – někdy velice tvrdě – narazit na realitu, která zdaleka tak líbivá není. A chudák pak je ten, jehož představy takto narazily. Ideály jsou jistě potřebné, ale neobejdou se bez určité dávky realismu. Však víme, že kdo chce stavět věž, měl by si napřed propočítat náklady, zda je schopen to zvládnout (srov. Lk 14,28). To je právě ta špetka realismu, která je potřebným komplementem ideálu, který je ovšem také nutným.

Pokud budeme počítat jenom s ideálem, staneme se buď tím Jeníčkem, či Mařenkou, na které za prvním rohem vystartuje čarodějnice, nebo budeme sami nějakou takovou chaloupku budovat a pak čekat, až se na to nějaký idealista chytí.