Na tenhle článek, zveřejněný zde na Signálech, a na diskusi pod ním nedokážu přestat myslet.

Nic z toho, co teď napíšu, si neklade nárok na obecnou pravdu. Nerozebírám manželství ve výše zmíněném článku. Píšu o hledání odpovědí, tedy spíš o svém tápání ve světě, který ještě nemám sama dostatečně prozkoumaný a pochopený. Budu moc ráda, když mi s tím někdo moudřejší pomůže.

Uvěřila jsem v Boha před necelými pěti lety. Od té doby se snažím vzdělávat v nauce své katolické církve, ale jsou místa, kde mám pořád velké mezery. Jedním z těch míst je otázka zla. Dobře vím, co se v Písmu píše o démonech, ne, nepopírám jejich existenci. ALE... vždycky, když slyším/čtu o Zlém, automaticky se ve mně mobilizuje varovný systém. Opravdu nevím, jak naložit s informací, že jeden člověk ubližuje druhému – ale není to jeho vina, protože ho posedl Zlý. Nemůžu si pomoct, připadá mi to jako laciná výmluva. Vždyť takhle bychom si mohli omlouvat cokoliv nedobrého, co ve své lidské slabosti vyvedeme!

Proč je pro mě tak těžké pochopit, jak to s tím Zlým opravdu je? Jednak se o něm v současné katolické církvi skoro nemluví – podle mé zkušenosti se na Vás ze všech stran valí jenom slova o lásce a milosrdenství, jako by setkání s odvrácenou stranou snad ani nemohlo hrozit. Za další - zatím jsem se nedokázala (a kdo ví, zda někdy dokážu) zbavit svého příliš materiálního myšlení; spíš než Zlého vidím za podobnými případy psychiatrickou diagnózu.

Případy, popisované v článku, se ve vztazích prostě stávají. Doteď mě ani nenapadlo hledat za tím posedlost Zlým. Jen namátkou:

Moje blízká příbuzná, katolička: manželství s alkoholikem, čtyřicet let spolu žili v bytě rozděleném na "moje" a "tvoje". Každý měl svoje místo v lednici, svoje nádobí, svoje pokoje, před tím druhým zamčené. Peklo to bylo především pro jejich děti, které si tuhle schízu přenesly do vlastních složitých partnerských vztahů. On  se na výchově dětí finančně nepodílel, proto měla několik zaměstnání, aby jim mohla dopřát vysokoškolské vzdělání. Když manžel vážně onemocněl, postarala se o něj až do konce; byla to přece její povinnost. Když zemřela ona, hlavní vzpomínka dětí nad její rakví byla: "Pracovala... pracovala... pracovala."

Jiná moje blízká příbuzná, nevěřící: manželství se záletníkem, který ji často před druhými trapně shazoval a hrubě se na ni utrhoval. Přecházela to s úsměvem a dělala, co mu na očích viděla. Když umíral, už to nebyl ten frajer... bez jedné nohy, s velkými bolestmi, nikoho nepoznával. Ležák. Sestřičky v nemocnici byly z jeho nadávek a naschválů nešťastné. Ona právě prodělávala druhou sérii chemoterapií a sotva v ruce unesla hrníček s čajem, přesto si ho vzala domů a s láskou se o něj postarala.

Osobně jsem také zažila vztah velmi podobný tomu v článku, tak podobný, až mě z toho mrazilo. Byl vzdělaný, moudrý, recitoval mi verše a zasvěceně probíral filosofická témata... okouzlil mě, protože to byl svět mně do té doby zcela neznámý. Na lusknutí se ale básník měnil v tyrana, a marně jsem se snažila odhalit, co je tím spouštěčem. Výčitky přerůstaly v nadávky, nadávky v násilí. Bylo marné snažit se tomu předejít dokonalým úklidem, obědem, úsměvem. Odešla jsem.

Vždycky přemýšlím, proč ten „hodný“ s tím „zlým“ ve vztahu zůstává nebo dokonce, proč s ním navždy spojil svůj život. Často slýchám, že „on/a takový dřív nebyl/a“. Tomu nevěřím, lidé se takhle razantně během pár let nezmění. Zamilovanost má růžové brýle... nebo možná ten „hodný“ naivně uvěřil, že toho „zlého“ svou láskou změní. Následky těchto omylů jsou strašné. Byla jsem dávno dospělá ženská, a přece mám dodnes z toho půlročního vztahu jizvy na těle i duchu: mám například patologickou potřebu pořád se omlouvat, úzkost, že moje láska/přátelství druhou stranu otravuje, mám naprosto mizivé sebevědomí. Jaké stopy by asi zanechal život v takovém prostředí na dítěti?

Jaké možnosti má katolík, který spojil svůj život s takovýmhle člověkem, pokud nechce ztratit přístup ke svátostem? Buď odejít a žít sám (je doložená - jak? - posedlost Zlým důvodem pro církevní soud uznat manželství jako neplatně uzavřené?). Nebo zůstat v tom vztahu a věřit, že se něco změní. Upřímně – to se ale nestává. Možná (možná!) svádění takového chování na Zlého pomáhá té druhé straně vyrovnat se se situací, kdy na něj milovaný člověk řve nebo na něj nedej Bože dokonce vztáhne ruku. Umím pochopit, oč snadnější je nést tenhle kříž s vírou, že „on/a za to přece nemůže...“.

O věcech jako je posedlost Zlým, exorcismy atd. se v katolické církvi moc nemluví. Proč ne, jestli jsou běžnou součástí našeho života? Zjišťuji, že mám velký problém – že i přes to, co vím, mi povídání o démonech zavání sektářstvím, magií a šarlatánstvím. Co s tím? Hledala jsem další informace a přečetla jsem si (kromě jiného) tyhle stránky Mezinárodní asociace exorcistů. Zaujalo mě, že dřív, než exorcista přistoupí k vymítání, je třeba podstoupit vyšetření u psychiatra, aby se vyloučila duševní nemoc. Je vůbec psychiatr schopen rozlišit projevy duševní nemoci od posednutí démonem? To umí snad jen Bůh. Velmi pochybuji o tom, že by psychiatr uznal člověka s takovými projevy (resp. člověka, který by mu tvrdil, že je posedlý ďáblem), za duševně zdravého. Cituji ze stránek Mezinárodní asociace exorcistů:

„Náš Mistr osvobozoval posedlé z moci zlého ducha a jasně při tom rozlišoval mezi exorcismy a uzdravením z chorob. Ježíš předal tuto mimořádnou moc nejprve apoštolům, posléze učedníkům a nakonec těm, kdo v něj uvěří.“ A dále: „Proto, aby mohl kdokoliv tento boj vyhrát, je bezpodmínečně nutné, aby sám chtěl a snažil se. Někteří exorcisté říkají, že na člověku je až 90% snahy. Ostatních 10% je modlitba exorcisty a dalších lidí.“

Hmm. Chápala jsem dosud exorcistu jako toho, který má moc nad démony, má schopnost je vyhánět. A hle, ono to funguje jenom z 10%. Přiznávám, že je to pro mě určité zklamání, i s přihlédnutím k výše uvedenému článku na Signálech, kde autorka píše o výrazném a viditelném zlepšení manželova chování po modlitbách exorcisty. Na druhou stranu je to nadějné – kdo chce, může nad svými démony zvítězit z velké části vlastní vůlí.

Nebo ne?