Pár poznámek k aktuálnímu dění.

 Ve dnech nedávných opět přišel na přetřes Mariánský sloup, který do 3. listopadu 1918 stával na pražském Staroměstském náměstí, opět byly zmíněny petice za obnovení a proti obnovení. Sám se nepočítám k těm, kterým by otázka "obnovovat či neobnovovat" nějak výrazně trhala žíly. Můj názor je takový, že sloup by se měl obnovit, ale to je tak všechno. Jinak do věci zainteresován nejsem.

Dne 7. září byla k věci uspořádána tisková konference odpůrců obnovy sloupu v kostele sv. Václava v Resslově ulici, který nyní patří Československé církvi (záznam konference je možno shlédnout ZDE). Nechtěl bych se vyjadřovat k celku konference, neboť to by bylo opravdu na dlouho a čtenář by se asi dříve nebo později v textu utopil. Dovolil bych si pouze vypíchnout dvě vystoupení, která na oné konferenci zazněla. Předně požadavek paní docentky Evy Melmukové, která volala po "Pravdě, padni komu padni." - v tomto bych si dovolil vzít ji za slovo. Ve světle tohoto – jistě oprávněného – požadavku si dovolím nahlédnout úvodní slovo historičky, dr. Marie L. Neudorflové. Ta totiž hned takto zkraje konference, domnívám se, používá velmi nešťastnou rétoriku a žel – opakuje určitá historická klišé, o jejichž realitě ovšem lze pochybovat. Zvláště mám na mysli větu: "Katolická církev neměla (slovo neměla v řeči zdůrazňuje) od 17. století žádné (slovo žádné je opět zdůrazněno) zásluhy na pozitivním rozvoji českého národa." Na toto navazuje výčtem údajných provinění církve, kterou vykresluje jako brzdu pokroku, odpůrce sociální spravedlnosti atd. Celkově mi vyjádření přijde značně nešťastné, neřkuli přímo nepravdivé.

Stojí za to připomenout si, že katolická církev má nemalý podíl na tom, že se v našich zeměpisných šířkách a délkách ještě dnes mluví česky. Ono se obecně málo ví, že řada česky píšících autorů a národních buditelů 18. a 19. století byli katoličtí kněží (a takoví Balbín a Dobrovský byli dokonce příslušníci řádu těch, o nichž se Karel Havlíček Borovský vyjádřil jako o "hubitelích lítých" českých knih – byli jezuité). Ostatně, česky psal svá díla i Antonín Koniáš, vnímaný dodnes značně kontroverzně (hlavně díky odrazu v pozdější beletristické literatuře a v neposlední řadě ve filmu Temno z roku 1950, kde je vykreslen jako postava bezmála démonická). Ostatně: když se vrátíme do 19. století, tak na venkově mělo národní obrození svá ohniska namnoze právě na katolických farách. Což je objektivní fakt, který uznává například i mnohými "proticírkevníky" často omílaný Alois Jirásek. Tolik bych si tedy dovolil podotknout k oněm "žádným zásluhám". Jako by zachování češtiny nebylo pro náš národ důležité. Nemluvě o dalších přínosech například v oblasti umění a tak dále. Přínos katolické církve k rozvoji českého národa existuje. Kdo chce, ten jej může vidět. Kdo nechce, tomu asi marno vysvětlovat.

Otázka nějakého "brždění pokroku" je také zajímavá. Třeba jen takový hromo ... pardon: bleskosvod. Ten zkonstruoval loucký premonstrát Prokop Diviš. Česká teologie také reagovala na rozvoj astronomie, což se málo ví. Zde by bylo možno připomenout studii kněze Františka Havránka z roku 1852 "O obyvatelích hvězdových", která vyšla v Časopise katolického duchovenstva. U tohoto autora je zajímavé rozlišování kompetencí jednotlivých vědních oborů. Kdybychom toto aplikovali na dnešek, bylo by možno říci, že teolog nemá mluvit do přírodovědy, přírodovědec do teologie, nebo teolog do ekologie a ekolog do teologie. Ještě méně se ví například to, že česká teologie zhruba ve stejné době již jasně odmítala rasismus (k tomu např. Článek "Věrohodné-li jest Mojžíšovo vyprávění o stvoření člověka" z Časopisu katolického duchovenstva, ročník 1848). Takže jaké brždění pokroku? Například v již uvedené otázce rasismu byla česká katolická teologie velmi pokroková a antirasistická.

Určitá interpretace třeba takových mnohými vyzdvihovaných Darwinových teorií naopak rasismus a eugeniku (obé jednoznačně zavrženíhodné) obsahuje.

 Když vyhlédneme z české kotliny za hranice, tak lze narazit na jméno dominikána Francisca de Vitorii, OP, který po objevení Ameriky připomínal conquistadorům, že k indiánům je také třeba přistupovat jako k lidským bytostem se vší z toho plynoucí důstojností a zdůrazňoval, že právě těmto domorodým obyvatelům patří jejich země a že samotný fakt, že Ameriku "někdo objevil" nezakládá tomuto objeviteli vzhledem k zemi žádné vlastnické právo. Někdy bývá také nazýván "otcem mezinárodního práva". Čili hned tu máme další pozitivní katolický přínos, byť odjinud. Ovšem vraťme se k jádru věci: 

Nechci paní doktorku Neudorflovou nikterak napadat, ale zde uvedená její tvrzení považuji za značně tendenční, zjednodušující a neberoucí příliš v potaz historickou realitu. Bez ohledu na to, zda církví rozumí jen "ty kdo jsou vidět", tj. zjednodušeně řečeno "ty od farářů nahoru", nebo zda do církve počítá i "běžné lidi". Do onoho mystického těla Kristova, jímž je Církev, přece patří každý pokřtěný. Ale chápu, že po historicích nelze automaticky chtít nějaké teologicky zabarvené náhledy na to, o čem chtějí pojednávat. V každém případě je mi sympatický onen požadavek "Pravdy padni komu padni" od paní docentky Melmukové. Nejde mi tedy o nějaké pranýřování kohokoliv a čehokoliv, pouze o (snad slušně vedenou) polemiku s uvedenými tvrzeními. 

V kontextu uvedených výtek si ovšem neodpustím ještě jednu poznámku: Katolické církvi se mnohdy vyčítá násilí na jinověrcích. Je ovšem třeba uvést (opět padni komu padni), že nejde o jevy výlučně spojitelné s katolickou církví. Téhož se dopouštěli na svém území anglikáni, či jiní protestanté vůči katolíkům. V hlubší historii české například i husité vůči katolíkům. Zde je možno podotknout, že mnozí mají v úctě třeba takového Jana Želivského, kterého rozhodně nelze vnímat jako pozitivní příklad k následování. Je možno jej označit za člověka, který měl na rukou nevinnou krev, a který v Praze ve své době rozpoutal náboženskou totalitu, která do té doby neměla v Čechách obdoby. Nakonec v roce 1422 pražští husité uznali, že jim poněkud přerostl přes hlavu a dobově obvyklým způsobem se ho zbavili. Želivský na Staroměstském náměstí má pamětní desku, a socha Matky Boží tam být nemůže – zajímavý paradox.