Teze 2:

Pojem jsoucna se o svých podřaděných nevypovídá ani víceznačně (část 1 níže), ani jednozančně (část 2 níže), nýbrž analogiky (část 3 níže) a sice analogií vnitřní jak přivlastňovací (část 4 níže), tak podobnostní (část 5 níže).

 

Jedná se o velmi důležitý problém filosofie: jakým způsobem můžeme pojem jsoucna vypovídat o jeho podřaděných, tj. především o jsoucnu existujícím samo od sebe a existujícím jako stvořené od jiného (ens a se - ens ab alio, Bůh - tvor) a o jsoucnu v sobě a jsoucnu v jeném (ens in se - ens in alio, podstata - případek)? když přece pojem jsoucna má už v sobě i své rozdíly?

Druhový pojem, např. "člověk", vypovídáme o podřaděných (tj. jednotlivcích, Petrovi, Pavlovi aj.) jednoznačně, tj. stejným způsobem; podobně vypovídáme i rodový pojem o jeho druzích (a samozřejmě i o jednotlivcích druhu), např. rod živočich o zvířatech i lidech, ba i o Petrovi a Pavlovi aj. Můžeme tak učinit, protože druhový pojem dokonale abstrahuje od jednotlivců, a rodový pojem dokonale abstrahuje od druhových rozdílů.

Pojem jsoucna však jen nedokonale abstrahuje od svých určení, protože i ony samy jsou jsoucno a tedy v pojmu jsoucna obsaženy. Jsou tedy i podřaděné jsoucna v jsoucnu aktuálním, třebaže zmateně a nejasně obsaženy, takže pojem jsoucna je jenom nedokonale jeden.

Pojmy:

Pojem jednoznačný (univocus) je ten, který přísluší více věcem a vypovídá se o nich stejným způsobem (člověk o Petrovi, Pavlovi aj...) - obsah jednoznačného pojmu přísluší celý stejným způsobem všem členům svého rozsahu

Pojem víceznačný (aequivocus), který přísluší - lépe řečeno: vypovídá se, neboť vskutku společné je zde jen slovo - více věcem způsobem zcela rozdílným (např.: "koruna" o penízi, královská koruna, koruna stromu apod.) - jedná se o různé pojmy pod jedním slovem; tedy různé obsahy a různé rozsahy

Pojem obdobný (analogus) přísluší více věcem způsobem částečně stejným a částečně různým (např. "zdravý" o člověku, léku, pokrmu, barvě, podnebí atd.): ovšem je třeba zdůraznit, že toto "částečně" se nesmí rozumět v tom smyslu, jakoby část té věci byla stejná nebo podobná a část jiná zase různá a odlišná, - nýbrž: táž věc celá, která je podobná, je zároveň v tom, v čem je s jinou podobná, i nepodobná a liší se od jiné!

Analogie

se rozlišuje: přivlastňovací (attributionis) a podobnostní (proportionalitatis) a obojí zase může být vnitřní (intrinseca) a vnější (extrinseca);

a) analogie přivlastňovací: nějaký pojem přísluší více věcem pro vztah, který mají k jednomu, jemuž tento pojem přísluší prvotně čili principaliter, kdežto ostatním jen v závislosti na něm, avšak skutečně, např. jsoucno o Bohu a o tvorech.

Jestliže onen pojem patří všem členům analogie formálně a ve vlastním smyslu, jedná se o analogii přivlastňovací vnitřní (jsoucno patří Bohu i tvorům ve vlastním smyslu, i když Bohu principaliter a tvorům jen v závislosti ne Bohu)

- jestliže se vztahuje na členy analogie (= analogáty) druhotné, tj. ze vztahu na analogát prvotní, pouze v nevlastním slova smyslu, přenesením nebo metaforickém, je to analogie přivlastňovací vnější (např. "zdraví" v uvedeném případě patří ve vlastním smyslu jen člověku);

b) analogie podobnostní, jestliže nějaký pojem přísluší více věcem (= analogátům) pro nějakou podobnost vztahu či poměru:

je-li tato podobnost pouze něco vnějšího, jedná se o analogii podobnostní vnější (např. usměvavý člověk - usměvavé slunko: podobnost vnější vzhledem k dojmu na člověka),

je-li tato podobnost vztahů vnitřní, jedná se též o analogii podobnostní vnitřní (např. oko vidí - rozum vidí: poměr oka k poznání smyslovému je podobný jako poměr poznávajícího rozumu k jeho poznání). - Vnějším obrazem podobnostné analogie je matematická úměra: 1 : 2 = 3 : 6 = 10 : 20 atd.

Je třeba dále poznamenat, že v tezi mluvíme o analogii pojmu jsoucna, ale stejně tak můžeme říci, že se jedná o analogii samého jsoucna, protože pojem zde rozumíme jako pojem objektivní, jak se v něm obráží samo reálné jsoucno! Jedná se tedy o analogii bytí, jíž se dvě jsoucna ve svém bytí jednak shodují a jednak liší: nejen pojem jsoucna, nýbrž samo jsoucno je tedy analogické!

Názory:

a) Víceznačnost pojmu jsoucna (jedná se především o pojmu jsoucna - "ens a se" a jsoucna - "ens ab alio", Boha a tvora) učí vlastně všichni kdo učí, že Bůh je nad naše pojmy a chápání, že je "docela jiný", takže o něm našich pojmů ani nemůžeme užít: tak učili novoplatonici v čele s Plotinem: o Bohu nelze tvrdit, že je, myslí, chce apod.

Rabbi Moyzes Maimonides (+ 1204) tvrdí rovněž, že mezi Bohem a tvory není žádné podobnosti, takže nemáme ani žádný pojem o boží bytnosti (proti němu sv. Tomáš, De Pot. q. 7 a. 7).

Nominalisté, kteří popírají, že máme skutečné všeobecné pojmy, jsou - z jiného důvodu než předešlí - vlastně nuceni tvrdit také víceznačnost pojmu jsoucna. Podobně pozitivisté a agnostici - aspoň vzhledem k pojmu Boha, protože popírají vůbec možnost poznání věcí mimosmyslových.

Z moderních se v tomto podobají novoplatonikům modernisté (např. Le Roy): představa, že je nějaká podobnost mezi Bohem a tvorem, je hrubý antropomorfismus.

Dále protestantská teologie (K. Barth), která natolik zdůrazňuje Boží transcendenci a vzdálenost mezi člověkem a Bohem, že Bůh je zcela jiný a nám zcela nepodobný.

b) Jednoznačnost pojmu jsoucna učí: podle mnohých, Parmenides, až po dnešní idealisty: ale Parmenides spíše než jednoznačnost jsoucna učí jedinost a jediněčnost jsoucna.

U Hegela pak je všechno jen určitý vývojový stupeň Absolutna.

Ze scholastiků učí jednoznačnosti Scotus tím, že učí, že pojem jsoucna je dokonale jeden, kdežto způsoby či formality jsou odlišné od jsoucna; Scotus však spolu s touto jednoznačností chce zároveň hájit i analogii jsoucna.

c) Analogii jsoucna hájí všichni scholastici jako jeden z podstatných bodů své filosofie. Liší se však v jejím bližším určení:

Cajetan a tomisté hájí analogii podobnostní tak, jak byla vysvětlena: jsoucno je "to, čemu náleží bytí" a tedy analogie záleží v tom, že bytnost jednoho podřaděného jsoucnu se má k jeho bytí jako bytnost druhého zase k jeho bytí.

Suarez se svou školou naproti tomu hájí analogii přivlastňovací: jsoucno je to, čemu náleží bytí, to však náleží prvotně Bohu a od něho je stvořením sdíleno ostatním bytostem, takže tyto je mají jen v závislosti na něm...

K obojí sentenci připojujeme na vysvětlenou několik poznámek ve Scholiu: oba směry totiž hájí své mínění jako výlučné, my však, jak je zřejmé z teze, připouštíme a hájíme obojí analogii...

"Poznámky na vysvětlenou" k tomuto textu nepřipojuji. Když bude zájem, udělám to zvlášť.

Část 1: Pojem jsoucna k jeho podřaděným není víceznačný.

Ten pojem se nevypovídá o svých podřaděných víceznačně, který o nich aspoň v nějakém smyslu říkáme totéž nebo podobné, avšak když říkáme: Bůh je jsoucno a člověk je jsoucno atd., říkáme o nich aspoň v nějakém smyslu totéž, totiž že jsou, že nejsou nic apod., tedy pojem jsoucna není víceznačný.

Část 2: Pojem jsoucna k jeho podřaděným není jednoznačný.

Jednoznačnost pojmu vyžaduje, aby věc jím vyjádřená byla ve všech úplně stejná, avšak pojem jsoucna není ve svých podřaděných stejný atd...

ad min.: Jsoucno je to, čemu náleží bytí, avšak bytí nenáleží podřaděným jsoucna stejně (a se - ab alio...)

Část 3: Pojem jsoucna ke svým podřaděným je analogický.

Pojem jsoucna k podřaděným může být jen víceznačný nebo jednoznačný nebo analogický (rozlišení je kompletní), avšak není víceznačný ani jednoznačný, je tedy analogický.

Část 4: Jsoucno je obdobné analogií přivlastňovací vnitřní (a. attributionis intrinseca).

Jsoucno je ke svým podřaděným obdobné analogií přivlastňovací vnitřní, jestliže

a) označuje v podřaděných něco jim vnitřního,

b) jestliže je v nich tak, že v jednom je původně a prvotně, v ostatních pak v závislosti na něm, avšak jsoucno je v podřaděným něco vnitřního, ba nejvnitřnějšího, to nejhlubší a poslední, a v jednom je původně a prvotně, v ostatních pak v závislosti na prvotním (Bůh - tvor, podstata - případek), tedy...

Část 5: Jsoucno je též obdobné analogií podobnostní vnitřní (a. proportionalitatis intrinsecae).

Vnitřní analogie podobnostní jsoucna spočívá v tom, že jsoucno

a) znamená nějaký vnitřní vztah a

b) že tento vztah je v jednotlivých podřaděných jsoucna podobný,

avšak jsoucno znamená

a) vztah bytnosti k bytí ("to čemu náleží bytí") a

b) tento vztah je u podřaděných jsoucna podobný

ad min.:

a) jsoucno je "něco, čemu náleží bytí" - tedy je tu vnitřní vztah v samém jsoucnu nebo jeho pojmu,

b) bytí jednoho jsoucna odpovídá jeho bytnosti (tj. esenci) podobně jako bytí jiného jsoucna odpovídá bytnosti jeho: bytí člověka např. odpovídá a je přiměřeno jeho bytnosti podobně jako bytí Boží odpovídá a je přiměřeno Boží bytnosti - a právě v tom jsou si obě jsoucna podobna i nepodobna zároveň.

Analogie jsoucna tedy řeší problém "jednoho a mnohého" proti Parmenidovi, který z jednoznačnosti pojmu jsoucna vyvozoval jedinost bytí. Analogie tedy vysvětluje, jak jsou možná mnohá jsoucna, třebas je jen jeden pojem jsoucna: totiž nedokonale jeden a obdobný...