Onehdy jsem zahlídla v novinách, že vánoční pohlednice byly jen pro bohaté. To si pak člověk dobře vybral, komu a co napíše. Připomíná mi to má dětská léta, kdy na jednom filmu byly nafocené dvoje, někdy i troje Vánoce. Prostě jsme nesekali tisíce fotek s tím, že si pak vyberem. „Pak“ totiž znamenalo, až budou draze vyvolány. Každý záběr si tedy fotograf třikrát i čtyřikrát rozmyslel, než ho pořídil.

Pamatuji si doby, kdy poštou chodily každý rok spousty pohlednic. Strašně jsem se na ně těšila. Obrázky od Lady, fotky ořechů a svíček, kýčovité jesličky se třpytkami. A na zadní straně co nejhezčím rukopisem psaná osobní přání svědčící o čase, který pisatel věnoval výběru pohlednice, psaní textu i cestě k poštovní schránce.

Přišla doba mobilní. Obrázky vonící dálkou a razítkovou barvou vystřídaly pípající krabičky. Někdy obsahují stejně milá přání, která úplně stejně jako ty papírové kartičky svědčí o tom, že někdo chce investovat čas do člověka, který mu nějakým způsobem leží na srdci a chce jej i na dálku ujistit o své blízkosti, jakkoli paradoxně to může znít. Ale pak jsou taky spousty slov, které budí rozčarování. To když přijde přání, které evidentně pisatel odeslal na všechny kontakty a ani nekoukal, koho má v seznamu. Nebo když člověk, který všude hlásá, jak jej svátky štvou a jak by je nejraději zrušil, přeje každému na potkání veselé vánoce.

Honíme se za dárky a nadáváme, jak ty dárky nesnášíme. Posíláme smsky, protože co by si soused pomyslel, že jsem mu nenapsal. Uklízečce, kterou v lednu přehlídneme jak širý rodný lány přejeme 23. prosince veselé vánoce pomalu se slzou v oku. Cítíme se svázani očekáváním bezejmenné masy a neděláme nic pro to, abychom se rozvázali. Zapomněla jsem, kdo prý za minulého režimu vypustil z pusy „Jsi svobodný. Jsi svobodný k rozhodnutí držet hubu a krok a nebo se nechat zavřít.“, ale to, že neznám autora, jí neubírá na síle.