aneb "Má hovno plavat?"

 

Disclaimer: Příspěvek pojednává o jsoucnech, které , byť hluboce lidské, nemusí být pro každého skousnutelné ve veřejném prostoru. Každý čte na vlastní nebezpečí!

 

Jsem tetracyklínová generace. V dětství jsem ho dostal x-krát. Mám křehké zuby, které se na stará kolena odlamují a své kořeny zanechávají. Kořeny občas zlobí. Tudle jeden zazlobil. Podebral se, byl odborně vytržen a byla mi naordinována koňská dávka antibiotik. Která kromě infekce v čelisti pobila, jak mají silná antibiotika ve zvyku, i můj střevní mikrobiom. Který jsem jakž takž obnovil pomocí jogurtu i jiných mikrobiálních násad.

 

Tolik tedy úvod do děje.

 

Nyní se dostávám k vlastnímu obsahu článku. Do doby výše popsaných událostí má hovna plavala. Fyzikálně řečeno, měla hustotu menší než 1g/cm^3. Správně česky tedy spíš plovala než plavala. Což mimo jiné způsobovalo nadměrnou spotřebu vody při jejich splachování. Tvrdojšíjně (či tvrdocovlastně u hovna?) setrvávala na hladině a bylo nutno spláchnout 2x, 3x. Hereze pro zelené aktivisty skrzevá spotřebu vody. Navíc - co jiného je mohlo udržovat na hladině, než bublinky metanu, čímž jsem se zařadil mezi nepřátele biosféry na úroveň hovězího dobytka.

 

Od výměny mikrobiomu se situace radikálně změnila. Hovna v sifonu záchodové mísy poslušně klesají ke dnu, bublinky metanu neobsahují a první spláchnutí je spolehlivě odešle do věčných lovišť. Životní prostředí se touto akcí zlepšilo. Bohu díky!

 

Já však váhám, nejsem si jist. Proto prosím o názory o názory P.T. čtenářstvo: Co je přirozené? Mají hovna plavat, či se mají poslušně potopit? Jak jste na tom vy a vaše výkaly?

 

Na vaše postřehy se těší

JiKu