„V ničem neslevit ze spasitelné nauky Kristovy je vynikající forma lásky k duším“ (Humanae vitae, 29). 


Ve třetím díle svého pořadu Pošta pro Holuba odpovídal biskup Tomáš na otázky dotý-kající se sexuality. Jednou z otázek byl dotaz po špatnosti antikoncepce: Proč nemohou mladí manželé používat kondom, jestliže mají za to, že si ještě nemohou dovolit dítě?

 

Pan biskup podal tuto odpověď: „Tak přesně stejnou otázku nebo trošku ještě specifičtěji formulovanou dal novinář Peter Seewald papeži Benediktu v době kdy byl ještě kardinálem Ratzingerem. A kardinál Ratzinger na to odpověděl, že takové ty konkrétní situace, o které taky se jedná v tom Vašem dotazu, že ještě studujeme, není možné si pořídit dítě. Je to situace, která je třeba bytově nějak složitá, už jsou natolik specifické, že je potřeba řešit jednotlivě a že v těch věcech hledání té správné cesty je něco, co se nedělá na té obecné rovině, ale co se dělá při osobním rozhovoru s duchovním, se zpovědníkem, protože tam hledáme něco co se netýká úplně všech, co nemůžeme napsat jako pravidlo, které bude někde viset, ale co se týká velmi konkrétní situace těch konkrétních lidí, kteří se ptají. A já jsem moc rád, že církev právě i pro todleto má nástroj, a to je osobní rozhovor s knězem, kde hledáme právě tu cestu velmi konkrétní pro tu nestandardní situaci, kterou prožívá ten pár, který se třeba ptá.“ 

Na závěr pořadu pan biskup ještě vyjádřil naději, že jeho odpověď byla srozumitelná. 

Obávám se, že pokud je jeho odpověď srozumitelná, pak není pravdivá, a pokud je snad pravdivá, pak rozhodně není srozumitelná. V každém případě mám za to, že jde o odpověď mající potenciál být odpovědí značně škodlivou. Zaslouží si tedy určité upřesnění.

Pokud jde o tzv. odpovědné rodičovství, lze u něj obecně rozlišit 2 základní otázky. První otázkou je, kdy mají manželé dostatečný důvod odložit početí dítěte? Druhou otázkou pak je, jakým způsobem si mohou manželé počínat, jestliže na první otázku si odpoví kladně?

Otázka z pořadu je otázkou po způsobu, jak si mohou manželé počínat, jestliže mají dostatečný důvod odložit početí dítěte, resp. je otázkou po příčině či důvodu proč nemohou k odložení početí užít antikoncepci. Odpověď je poměrně jednoduchá. Nedovolenost antikoncepce vychází z nutnosti respektovat lidskou důstojnost manželů. Antikoncepcí dosahují manželé svého cíle – vyhnutí se početí – odmítáním jedné z neodmyslitelných vlastností člověka, totiž své plodnosti, plodnosti manžela či manželky. Dochází tak k odmítání druhého manžela či manželky jako osoby, manžel či manželka se tak stávají objektem. Lze si povšimnout, že naopak sexuální abstinencí, ať už trvalou nebo dočasnou při tzv. přirozeném plánování rodičovství, ke které se manželé mohou rozhodnout, přejí-li si odložit početí dítěte, k žádnému takovému odmítání plodnosti nedochází. Plodnost manželů je v takovém případě respektována.

Nesrozumitelnost odpovědi pana biskupa pak spočívá především v tom, že neodpovídá na položenou otázku po příčině či důvodu špatnosti určitého jednání – které církev za špatné označuje (srov. encykliku Humanae vitae).  Pan biskup totiž odpovídá, že církev má nástroj, který posoudí jak jednat v konkrétních podmínkách, kdy neexistuje jedna univerzální odpověď pro všechny. Tohoto nástroje lze skutečně využít, ale pouze při hledání odpovědi na otázku zda mají manželé – hovoří-li se o tzv. odpovědném rodičovství – aktuálně dostatečný důvod vyhnout se početí. Příkaz plodit potomstvo (srov. Gn 1,28; Gn 9,1) je totiž příkazem, jehož možnost splnění musí manželé v konkrétním případě zkoumat svým rozumem, přičemž mohou využít rozhovorů s duchovním, zpovědníkem a samozřejmě také modlitby. Pokud se však odpověď pana biskupa vztahuje k otázce po špatnosti antikoncepce, pak není pravdivá, neboť  implicitně tvrdí, že mohou nastat okolnosti, při kterých je užití antikoncepce při manželském objetí dovolené. Žádné takové okolnosti však neexistují. Zákaz ponižujícího jednání je obecný, tedy i mezi manželi.

Manželé, kteří by se rozhodli např. pro použití bariérové antikoncepce či pro praktikování tzv. přerušované soulože, byť třeba proto aby se vyhnuli nutnosti využívat jiný druh antikoncepce, který považují za mravně problematičtější, se přesto rozhodují pro degradaci sexuality. Přestože mohou mít ty nejlepší úmysly, jejich manželské objetí již pak není obrazem Krista-Ženicha a jeho Snoubenky-Církve, a nejen že není Jejich obrazem, tento obraz je tím zničen (srov. 1 Kor 6,13–19). Manželé se tak již nemilují bezvýhradně, tak jak Kristus miluje svoji Církev a jak jsou manželé povoláni (srov. Ef 5,1–2.25–33; 1 Petr 1,15–16), neberou tedy na sebe svůj specifický manželský kříž a nejsou tedy Krista hodni (srov. Mt 10,38).

Zdá se mi politováníhodné, že místo toho, aby se mladým dostalo jasné a pravdivé odpovědi na jejich otázky, tedy aby jim byla předložena nauka církve o manželství jasně a v úplnosti (srov. Humanae vitae, 28), a případně aby se povzbudili k praktickému seznámení se s metodami rozpoznávání plodnosti, dochází k jejich svádění na scestí, a to dokonce od pastýře.

Věřím, že i mladí manželé touží po životě v souladu s krásou poznatelnou rozumem – v souladu s pravdou –, aby se tak stávali více mužem a ženou (srov. Amoris latetitia, 221), aby tak také o nich vždy platila slova Písně písní: „Jak jsi krásná, milá moje, jak jsi krásná! Tvé oči jsou holubice. / Jak jsi krásný, můj milý, jak líbezný! Naše lože je samá zeleň.“ (Pís 1,15–16)


 


Psáno pro MONITOR, 15/2019, s. 45.