Problém rozporu je z následujícího hlediska velmi jednoduchý: Zatímco rozporné věci nemohou být a ani nemohou být (jako jsoucí) myšleny (např. kulatý čtverec), přesto mohou být slovy vyjádřeny (např. kulatý čtverec). Člověk tudíž může říkat a v nevlastním smyslu myslet nesmysly, přitom ale neříkat a - ve vlastním smyslu, tj. v pojmech - nemyslet nic. Neboť rozporné anihiluje: Je a současně není tím, čím je a tak do nekonečna. Tato nesmyslnost je některými vnímána jako nějaká mystická tajuplnost a tonutí v ní považováno za moudrost (zasvěcených). To je také mimochodem důvod, proč tolik (zdravě uvažujících) lidí odradila filosofie: Protože se to v ní hemží výplody takovýchto esoteriků. Jiné zase to samé k filosofii přitahuje.

Definice principu bezrozpornosti (principu sporu):

Ontologicky (tj. ve vztahu k veškeré skutečnosti) vzato:

Jsoucno (cokoli co je nebo být může) nemůže v tom samém ohledu být a zároveň nebýt.

Logicky (tj. ve vztahu k myšlení) vzato:

Subjektu nelze současně tentýž predikát přidělit a odejmout.

 

Lze výše tvrzené - o nemožnosti rozporu - popřít? Samozřejmě lze. Ovšem: Pouhými slovy, nebo myšlením?