Několik poznámek ke komentáři Milana Glasera: //www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=29103

Poznámka první a hlavní:

MG píše:

Boží dopuštění není projevem slabosti nebo chybějící moudrosti Boha. Čím tedy je? Patrně jakýmsi důsledkem lidského hříchu. Není tedy chybné např. tvrzení, že „pluralita a rozdílnost náboženství je výrazem moudrosti božské vůle“

Lehkost s jakou Glaser dospívá ke svému závěru, je pozoruhodná. Vážně to tvrzení není chybné? Podívejme se na to.

Boží dopuštění jistě není projevem slabosti nebo chybějící moudrosti Boha. Je jakýmsi důsledkem lidského hříchu. Tím je i pluralita a rozdílnost náboženství. Potom tedy (podle Glasera) platí, že: důsledky lidského hříchu (např. koncentráky nebo zde popírání Krista) jsou výrazem moudrosti božské vůle. A protože Bůh dopouští nejen důsledky, ale i samotné hříchy, muselo by také platit, že hříchy jsou výrazem moudrosti božské vůle. Obojí jsou chybná tvrzení. (Zlé) důsledky lidského hříchu natož hříchy nejsou výrazem moudrosti božské vůle. Výrazem moudrosti božské vůle ovšem je, že Bůh dopouští (a pro ty, kteří ho hledají ba milují, dopuštěné nezbadatelně v dobré obrací).

Rozlišme:

Boží dopuštění ze strany Boha je výrazem moudrosti božské vůle. Ze strany člověka je buď hříchem nebo jakýmsi zlým důsledkem hříchu. František to v tomto konkrétním případě rozlišuje: "je zřejmé, že různorodost pohlaví si Bůh přál v pozitivním smyslu a nikoli ve smyslu dopuštění" https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=29098



--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dvě poznámky pod čarou:

Kdyby se Glaser hned úvodem tak zkratkovitě neupnul na obhajobu sporného tvrzení, ale rozlišoval, jeho výklad by snad mohl i harmonicky vyplynout. Bez násilností, jako že "dějinné události, které křesťané nazývají Božím dopuštěním, nemohou být výrazem selhání Boha". Kdo tohle tvrdí? Jím smyšlený oponent?

Když dále píše, že "je třeba připustit, že (náboženství) nějaký smysl přece jen mají, a to právě z Božího hlediska", vyjevuje tím obtíže, které jemu samotnému dělá pochopit, jak tyto mohou být výrazem moudrosti božské vůle. Proč je to tak nesnadné, když lidský rozum, zvláště pak vírou osvěcovaný, poznává v Bohem stvořených a chtěných intelekt Tvůrce? Proč to tak drhne v případě té plurality náboženství? Protože nejsou tímto způsobem, tedy pozitivně Bohem chtěná, ale ve svých omylech pouze dopouštěná a proto unikají lidskému rozumu, který byť porušen hříchem, stále je zaměřen k pravdě a rozpor (dopuštěné zlo) ho činí zmateným.