Jakmile někdo začne mluvit o něčí (svojí, těch druhých) pravdě, je hned namístě otázka, zdali to, co říká, je pravda: jeho? nebo absolutní?

Pokud odpoví: moje, potom není důvod přejímat jeho a nemít svoji nebo něčí jinou (čímž bychom přistoupili na jeho pozici, že totiž pravdu má každý svoji). V takovém případě je pak jedno, co kdo říká, protože všechno řečené je a není pravda.

Pokud odpoví: je to pravda bez ohledu na to, co si kdo myslí, potom by měl přestat o pravdě mluvit jako relativista (který říká: každý má svoji pravdu).

Jak to?

Stručně řečeno: každá oznamovací věta přirozeného jazyka (tj. ne metajazykových hříček typu "tato věta je/není pravdivá") v sobě nese (implicitní) pravdivostní nárok. Pokud věta tento (implicitní) pravdivostní nárok (explicitně) popírá, je nesmyslná, neříká vůbec nic, protože se sama vyvrací.

Příklad takové věty: pravda je relativní (ve smyslu: nikdo si nemůže nárokovat pravdu). Toto tvrzení si (implicitně) činí nárok na objektivní platnost, současně ji ale (explicitně) popírá.

Přemýšlející člověk se zde zeptá: co je to vlastně ta pravda? A bude mít na mysli otázku po tom, jaká je pravda o pravdě: co myslíme slovem pravda?