Jakmile někdo začne mluvit o něčí (svojí, těch druhých) pravdě, je hned namístě otázka, zdali to, co říká, je pravda: jeho? nebo absolutní?
Pokud odpoví: moje, potom není důvod přejímat jeho a nemít svoji nebo něčí jinou (čímž bychom přistoupili na jeho pozici, že totiž pravdu má každý svoji). V takovém případě je pak jedno, co kdo říká, protože všechno řečené je a není pravda.
Pokud odpoví: je to pravda bez ohledu na to, co si kdo myslí, potom by měl přestat o pravdě mluvit jako relativista (který říká: každý má svoji pravdu).
Jak to?
Stručně řečeno: každá oznamovací věta přirozeného jazyka (tj. ne metajazykových hříček typu "tato věta je/není pravdivá") v sobě nese (implicitní) pravdivostní nárok. Pokud věta tento (implicitní) pravdivostní nárok (explicitně) popírá, je nesmyslná, neříká vůbec nic, protože se sama vyvrací.
Příklad takové věty: pravda je relativní (ve smyslu: nikdo si nemůže nárokovat pravdu). Toto tvrzení si (implicitně) činí nárok na objektivní platnost, současně ji ale (explicitně) popírá.
Přemýšlející člověk se zde zeptá: co je to vlastně ta pravda? A bude mít na mysli otázku po tom, jaká je pravda o pravdě: co myslíme slovem pravda?
Komentáře
Pak nutně záleží na tom z jaké oblasti ten který výrok je, aby vůbec bylo možné poznat zda výrok postihuje pravdu. Tím se dostává do hry relativismus.
Přichází na řadu noetická pochybnost, kritické myšlení, nějaká metoda verifikace, a to podle toho, z jaké oblasti výrok je. Nikoli relativismus, ten kritické myšlení likviduje.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.