"Věřícím se člověk nerodí, ale stává" - to jsem někde slyšela/četla a souhlasím: i když mě pokřtili hned jako mimino, věřící jsem se stala teprve před pěti lety. Jak snadné se mi tenkrát zdálo být katolíkem! Postupem času se ale z nadšení stala rutina a já jsem zjišťovala, jak je ve skutečnosti těžké snášet (natož plnit) všednodenní závazky, které s sebou katolická víra nese.

Tak třeba modltba:

Před pěti lety jsem se modlit neuměla a neměl mě to ani kdo naučit. Nevěděla jsem vůbec, jakou má mít osobní modlitba formu, kolik času jí mám věnovat, jaká slova volit. "Oficiální" modlitby jsem neznala a vlastní slova mi nešla smysluplně poskládat. Svatí pro mě byli v tomto ohledu vzorem příliš nedostižným a živých katolíků jsem se styděla ptát, protože bych jim tím odhalila svou neschopnost i v tak "běžné" věci. Těžký je život nepokorného slu-nicka...

Nakonec mi nejvíc pomohly Robovy články Zanedbával jsem modlitbu. Přes týden jsem bydlela kvůli práci v Praze a měla jsem tak víc soukromí i času k rozjímání, než když jsem byla doma. Jednou za měsíc jsem chodila na večerní chvály - na Havelnici, kde jsem s tichým obdivem naslouchala zkušeným modlitbám charismatiků :-) Podle Robova rozpisu (ano, jsem tabulkový typ) jsem stylem "kapitolu denně" přečetla taky celé Písmo; dokonce jsem ráno nedočkavě vstávala dřív, abych si příslušnou kapitolu stihla přečíst, mohla nad ní během dne popřemýšlet a večer se k ní znovu vrátit. Všechno pro mě bylo nové, objevné. Radovala jsem se ze zázraků, obdivovala moudré analogie a ke konci každého evangelia jsem dětinsky doufala, že tentokrát to dopadne jinak...

Jenže pak jsem dočetla poslední kapitolu. A taky jsem změnila zaměstnání, takže jsem byla každý den doma.

Dovolila jsem těmto dvěma okolnostem, aby měly na moji osobní modlitbu zničující vliv. Číst hned znovu tutéž knihu - i když svatou - mě nebavilo; snášet manželovy posměšky, kdykoliv mě viděl se sepjatýma rukama, to bylo nad moje síly. Zas ta pokora... A tak se mi modlitba postupně smrskla (v lepším případě) na pár desátků růžence v autě cestou do/z práce, na Otče náš před spaním a pár střelných modliteb mezi tím. Dávala jsem Pánu Bohu jen drobečky svého zbytkového času. Věděla jsem, že je to špatně, ale sama jsem se nedokázala přinutit ke změně... dokud nepřišla změna za mnou, v osobě nového kněze v naší farnosti :-) Vyslechl moji zpověď, která zahrnovala i stručné vyznání z (ne)modlitby, a právě na to se zaměřil, když mi před rozhřešením laskavě promlouval do duše. Zdůraznil důležitost modlitby; zavzpomínal na sourozence a na tatínka, který je odmalička všechny večer ke společné modlitbě svolával; a nakonec vyjádřil pochopení, že je těžké získat "modlitební návyk" na stará kolena, když člověk ani neví, "jak". A pak se zamyslel a přinesl mi tlustou knihu. Breviář.

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem pochopila, jak ta kniha funguje a proč má tolik barevných šňůrek, ale povedlo se (i s pomocí aplikace v mobilu, kterou jsem používala pro kontrolu). Nemodlím se ho celý, ale slíbila jsem si, že se každý den pomodlím ranní chvály a nešpory. Znamenalo to obrnit se proti manželovým komentářům, ráno dřív vstávat (au!) a nezapomínat... a ono to postupně šlo. Ne, nikdy není pozdě začít! :-) Dneska, po půl roce, má modlitba v mém denním rozvrhu pevné místo. Už mi nedělá problém udržet u ní myšlenky, které mi dřív všelikam utíkaly. Zvláštní, jak těžké pro mě tohle delší ztišení zpočátku bylo... a jak se mi ty texty zdály dlouhé. Někdy jsem si je dokonce musela rozdělit na víckrát, aby se mi modlitba nezvrhla jen na čtení.

Modlit se breviář, to není jenom tupé čtení textu. Ano, možná mi časem taky zevšední; kdo ví, co budu říkat za dva, pět, deset let? Ale teď mám zase co objevovat. Řád, který breviář má, mně (tabulkovému typu :-)) skvěle vyhovuje.  Mám moc ráda žalmy, někdy si je dokonce v duchu zpívám a nevadí mi ani, že se v něm často opakují. Do proseb přidávám prosby osobní i poděkování za radosti všedních dnů. Stručné životopisy světců mě někdy zaujmou tak, že si o nich dohledávám víc informací. A občas přidám i čtení nebo modlitbu přes den.

Není to ale vždycky takhle růžové, někdy ráno nestíhám a ranní chvály pak nejsou tak úplně ranní :-) A jsou dny, kdy se k modlitbě musím vyloženě přinutit. Přemýšlela jsem nad smyslem takové neradostné modlitby, jestli to není jenom zbytečný dril; nemám ji v takovém stavu radši úplně vypustit, dokud se vnitřní dispozice zase nezmění k lepšímu? Ne, věřím, že smysl má. Považuji to za takovou tu "věrnost v maličkostech", o které se píše v Písmu. - Tu a tam i můj muž bez řečí udělá práci, která ho viditelně nebaví, jenom aby mě potěšil. A potěší! Tak snad ani Pán Bůh nepohrdne modlitbou, ze které sice zrovna netryská nadšení, ale nechybí v ní láska...

 

"Nemám slova k chválení, nemám život, který by vyjádřil mou chválu k Bohu a lásku k němu, nemám jas v očích, který měla asi matka Tereza, lidé u mě necítí lásku jako u ní, když hovořila s nemocnými, nemám nadpozemskou sílu mučedníka, který chválí Boha i v utrpení, nemám velké hudební nadání, abych Bohu zkomponoval velký chvalozpěv nebo žalm - mám naprosto malou chromou chválu. Jako jednoleté dítě. To chce také být u toho, když větší děti jásají. Napodobuje, nesprávně tvoří slova a musí se svým starším sourozencům dívat na ústa - ale chci alespoň to. Svou nepatrnou chválu, svoje žvatlání spojit s velkou chválou svatých. Prostě se přidat, když volají aleluja, podle nich formulovat slova a následovat jejich pohled - a pak spatřit Boha."

(Heiner Wilmer: To jsi můj Bůh?)