Na tiskové konferenci v letadle při návratu z Panamy dostal papež otázku: 

V těchto dnech jste mluvil s mnoha lidmi a s mládeží. I s těmi, kteří jsou od církve daleko. Jaké  motivace je vedou k tomuto oddálení?

Papež: „Jsou mnohé, některé jsou osobní. Avšak obecně vzato je to nedostatečné svědectví křesťanů, kněží, biskupů. Neříkám papežů, protože to bych řekl příliš, ... ale také. Pokud nějaký pastýř dělá podnikatele nebo organizátora pastoračního plánu, není nablízku lidu, nevydává svědectví pastýře... Pastýř musí být s lidmi. Pastýř musí stát před stádcem, aby ukazoval cestu. Uprostřed stádce, aby vnímal jeho pach a chápal, co lidé cítí a co potřebují. A musí být za stádcem, aby jej opatroval a střežil. Pokud však nějaký pastýř neprožívá toto nadchnutí, lidé si připadají opuštění nebo cítí jakési opovržení. Připadají si jako sirotci. Mluvil jsem o pastýřích, ale existují také křesťané, katolíci. Existují pokrytečtí katolíci, kteří chodí na mši každou neděli a neplatí svým zaměstnancům třináctý plat, platí jim načerno a odírají lidi. Pokud si tak počínáš, dáváš antisvědectví. Toto je podle mého mínění to, co nejvíc vzdaluje lidi od církve. Laikům bych radil: neříkej, že jsi katolík, pokud nevydáváš svědectví. Spíše můžeš říci: »Jsem katolicky vychován, ale jsem vlažný, zesvětštělý, promiňte, ale na mne se nedívejta jako na vzor.« To je třeba říci. Mám strach z katolíků, kteří se považují za dokonalé. Dějiny se opakují, totéž se stalo Ježíšovi s učiteli Zákona, kteří v modlitbě říkali: »Děkuji ti, Pane, protože nejsem jako tamti hříšníci«.“

Zaujalo mě to proto, že jak otázka, tak odpověď se tváří, jako kdyby být v církvi bylo něco normálního, přirozeného, pokud tento stav není nějakým důvodem (pochybením ze strany církve) narušen.

Nevím, jak je tomu v Panamě, ale ze svého okolí mi nepřipadá, že lidé, kteří jsou od církve daleko, k tomu mají nějeká extra důvody. Prostě jen považují nebytí v církvi za přirozené a většinou neshledávají žádné důvody k tomu tam být.

Popravdě řečeno, měl bych sám velký problém odpovědět, kdyby se mě někdo z nich zeptal, proč by měl do církve vstoupit.

Jasně, dokázal bych odpovědět "postaru". Dokázal bych odpovědět předkoncilně. Ve zkratce: Extra ecclesiam nulla salus. Ale pokoncilně mi připadá, že církev učí, že ke spáse prostřednictvím církve není potřeba v ní být. Naopak mi mnohdy připadá, že dojít spásy v církvi je daleko obtížnější, než mimo ni. Církev jako polní nemocnice je krásná představa. Jako voják na frontě bych byl velmi rád, že existuje někde polní nemocnice. Ale není to místo k životu. Polní nemocnice (jakož i každá jiná nemocnice) je místo, odkud každý normální člověk vypadne, jakmile to jen trochu jde.

Takže prosím čtenáře: Pomozte najít (jsou-li jaké) pokoncilní důvody k tomu, aby se někdo členem Církve stal. Aby strávil život v polní nemocnici.