Čas od času se všichni setkáváme ve svém okolí se smrtí někoho, koho jsme znali. Schválně píšu znali, protože mi jde o to, abychom o tom člověku něco věděli. Věděli jak cítil, myslel, jednal. Není teď podstatný náš vztah k němu, ale jeho znalost.

Lidé umírají staří i mladí. Těch mladých v současnosti mnohem méně, než starých. 

Na smrt mladého se můžeme přirozeně dívat jako na jakousi nehodu. Nemoc, úraz, boj. Křesťan v tom samozřejmě může vidět i Úradek, ale obecné vnímání je pohlížet na smrt mladého člověka jako na něco nepatřičného. Jako na něco, co přerušilo slibný vývoj jeho osobnosti směrem k naplnění (smyslu) jeho života.

Ne tak smrt starého. Smrt starého člověka je přirozeným = patřičným zakončením. Čeká na každého, koho to nesmete v mládí výše uvedeným způsobem. A když takový starý člověk, který prožil svůj celý život, zemře, vtírá se otázka: Jaký by smysl ten život měl? Proč tu byl? Splnil? Zpronevěřil? Měl na to "celý život". Starý člověk nebude mít omluvu typu "nestihl jsem". Zemřel přirozeně.

Nikdo z nás neví dne ani hodiny, ale můžeme se ptát: Kdybych já zemřel starý, naplním? Splním? Zpronevěřím? Nebo nějaké splnění, nesplnění, naplnění, zpronevěření není v lidské přirozenosti?