Psycho-kat mi nedávno pod mým článkem doporučila, že mám psát o sebevraždách. Obecně tedy nemám moc ráda, když mi někdo říká, co mám dělat. Ale budiž. Když o sebevraždách, tak o sebevraždách. Jenom nevím, jestli se zase jednou nebudu pohybovat na tenkém ledě. A tak mě, milá Létající hospodo, hlídej, a když ujedu, tak mi to dej v komentářích sežrat. 

Já a sebevražda: Na sebevraždu jsem pomýšlela myslím jenom v jednom období svého života. Bylo to v pubertě a rozešel se se mnou můj první kluk. Viděno zvenku - žádná tragédie. Viděno zevnitř - konec světa :) Tehdy jsem četla jakousi knížku od Haliny Pawlowské. Takové ty její (možná rádoby) vtipné storky. V jedné psala o tom, jak šla navštívit svoji kamarádku, která se zrovna chtěla zabít (asi taky kvůli chlapovi). A ona jí říká: "No neblbni. Jak víš, že to potom bude lepší?" - I když jsem v té době ještě nebyla křesťanka, přišlo mi to jako docela dobrý argument. No vážně. Život je někdy dost na prd. Ale pro pána krále, jak může takový sebevrah vědět, že to potom nebude ještě daleko horší? Aneb nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. 

Můj bratr: Můj brácha se zabil. Deset let trpěl středně těžkými až těžkými depresemi. Zkoušel kde co. Hledal řešení. Bojoval s tím ve dne v noci. Až se rozhodl, že "nejlepší" řešení bude to skončit. Vím, že je to špatně. Vím, že sebevražda je těžký hřích. Přesto nějak nedokážu tuhle situaci vidět beznadějně. Moje rodina není věřící. A tak se kdekdo snažil pomoct kdejakým způsobem. Medicínsky. Ale i pomocí různých léčitelů a kdoví čeho ještě (hrůza). Já jsem se nějak neodvažovala do tohoto zápasu vstupovat jinak než modlitbou. Co jsem měla dělat? Přijít a říct: Ježíš tě miluje, buď zdráv! Anebo přijít a říct: Nezabíjej se! Jestli to uděláš, budeš se smažit v ohni pekelném! - říkejte to člověku, který už na zemi zažívá peklo. A tak jsem se jen modlila a pozorovala situaci. - Možná jednou zjistím, že to bylo špatně? Že jsem měla udělat víc? Nevím.

Pár zajímavých okamžiků by se ale našlo. Tak třeba: jednou jsem si pouštěla DVD s SBMkou - koncert ze Žďáru 2012. A můj brácha, kterého v té době už v podstatě nic nezajímalo, si k tomu sedl a poslouchal. A poslouchal a poslouchal... Taky jsem mu jednou v jakémsi pocitu, že bych přece jenom měla něco (křesťanského) udělat, vrazila do ruky na CD namluvenou Bibli, co jsme dostali na Activate 2008 na Velehradě. Zamumlala jsem něco v tom smyslu, že sice nevím, co by mu pomohlo, ale že mně tohle pomáhá, když jsem smutná. Vzal si ji. A jak jsem později zjistila, přehrál si ji do mobilu. Poslední den, co chodil po tomhle světě, ji měl na uších a poslouchal (to mi pak řekla jeho známá, co byla při tom). 

Možná to neznamená nic. Ale myslím na sv. Terezii z Lisieux (už zase), která se ještě před vstupem do kláštera modlila za duši jakéhosi vraha, kterého čekala poprava a který nechtěl jít ke zpovědi. Když se v novinách dočetla, že milý vrah těsně před vykonáním rozsudku vytrhl poblíž stojícímu knězi z rukou kříž a políbil ho, vzala to jako znamení, že Bůh její modlitbu vyslyšel. Možná je to naivní, možná je to mimo, ale pro mě je dobrým znamením zase to, že můj bratr evidentně jakous takous naději v Boha skládal. Během jeho pohřbu jsem prožívala pokoj (možná jsem fakt blázen). A pravda je, že se mi o něm od té doby párkrát v noci zdálo, a vždycky to byly sny, které mě naplňovaly pokojem. (A to občas mívám i dost nepokojné sny, do kterých takřka proniká zlo). 

Aby to nebylo tak růžové: Líbí se mi svědectví lékařky Glorie Polo. Jistě, jedná se o soukromou záležitost a není to nic, co by bylo předkládáno k věření. Ale vyprávění této ženy, která v komatu stála u brány nebe a pekla, mi přijde vcelku věrohodné. Věnuje tam dost prostoru i duším sebevrahů, které viděla (str. 11). Popisuje tam, co musí tyto duše trpět (přečtěte si to), že kdyby věděli, co je čeká, tak by to nejspíš raději neudělali (to je ten můj jednoduchý argument z druhého odstavce) a že (a to je pro mě asi nejdůležitější, protože se snažím pokud možno ptát - a co můžu teď, v tomhle marastu, Bože udělat, aby to bylo aspoň trochu lepší?): "Tyto ubohé duše potřebují především, aby pozůstalí začali lepší život, aby svůj život změnili, aby konali skutky lásky, aby navštěvovali nemocné. A aby nechali sloužit mše svaté za zemřelé a sami se těchto mší účastnili. Tyto duše by z toho načerpaly velmi mnoho dobra a útěchy. Duše, které jsou v očistci, nemohou samy pro sebe učinit už nic. Nic, vůbec nic. Ale Bůh může něco činit pro nezměrné milosti oběti mše svaté. Měli bychom jim tímto způsobem pomáhat."

Když se ještě jednou vrátím ke svému bratrovi - co je pro mě záhadou, proč Pán Bůh rozděluje karty tak nerovnoměrně? Proč někdo trpí tak hroznou nemocí, za kterou nemůže, se kterou bojuje, ale pořád to nepomáhá? A proč někdo (třeba jako já) dostane tolik dobrého (za největší považuji dar víry, manžela a dětí) a navrch takovou povahu, která ho chrání před tím, aby ho nejrůznější pohromy drásaly? To nevím. To opravdu nevím. Jenom vím, že jednou všichni uvidíme Krista a on se nás zeptá: Co jsi udělal/a s tím, co jsi ode mě dostal/a? A tehdy možná bude takové psycho-kat lehčeji než mně.  

Ať už je náš úděl takový anebo jiný - jsme církev bojující. A tak bojujme. I v roce 2019. Happy New Year!