Začátkem září, kdy ještě dceři nenastaly školní povinnosti a já jsem konečně měla volněj v práci, jsme ve dvou vyrazily na takovou malou dámskou jízdu na jih Moravy. Nocleh jsme měly zaplacený na dvě noci ve Hnanicích, tak jsme nikam nespěchaly a užívaly si i cestu. Zastavily jsme se na hradě Veveří, který je od nás vlastně nedaleko, ale ještě jsme tam nikdy nebyly. Po cestě jsme prováděly důkladnou fotodokumentaci. :-)

 

 Krásný hrad.

 

Naše krásná dcera s památným stromem.

To by nebyla inspra, aby nevlezla pod každý most.

 

Další naší zastávkou bylo až Znojmo, kde jsme si jenom daly oběd, prolezly jsme podzemí a když jsme vylezly nad zem tak začal takový slejvák, že jsme nasedly do auta a jely směr Hnanice. Tam už nás uvítal útulný pokojík. Déšť nedéšť se inspra vydala do nedalekého Šatova obhlídnout Moravský sklípek a prolézt příhraniční předválečný bungr. Večer jsme s dcerou neomylně zakotvily u jednoho Hnanického vinaře na burčáku...no, skvělý byl, co vám mám povídat...:-)

Užily jsme si bazénu, masáže a sauny a přes počasí v pravdě aprílové jsem dceru druhý den ukecala k pěšímu výletu do Znojma. Bylo to pěkných pár kilometrů zajímavým terénem...nejprve mezi vinicemi s trsy tmavých hroznů kolem kapličky sv.Wolfganga. Potom okrajem Národního parku Podyjí už cesta stoupala a byla náročnější...sem tam nějaký stromek, jinak traviny, vřesoviště. 

 

Nedaleko Popic jsme se zastavily u poutní kaple Panny Marie Bolestné.

Do devatenáctého století na tomto místě bývala Boží muka s Pannou Marií Bolestnou, kaple byla postavena jako poděkování za ukončení morové epidemie. Podle vyprávění v době velké morové epidemie v Popicích zorganizoval místní farář procesí, které se vypravilo prosit k Panně Marii za ukončení epidemie. Lidé se oblékli do kajcího oděvu, kněz sám vzal těžký dřevěný kříž a bosky vystoupali nahoru. Traduje se, že jakmile tuto kající pouť vykonali, prosba byla vyslyšena a už nikdo další v Popicích na mor nezemřel.

Socha Piety a zobrazení sedmi bolestí Panny Marie.

 

Po téhle cestě nejspíš stoupalo ono procesí...je to z Popic kousek, ale pěkný kopeček, bosky, v zimě, hmm...Jak velká je víra lidí, když se takto vypraví prosit...a nakolik se víra v těchto případech prolíná s bezmocí a zoufalstvím, nakolik je už jen tím stéblem, kterého se topící chytá...? Každopádně, tohle místo na mě silně zapůsobilo.

 

Značení selhalo, tak inspra dělala navigaci.

Po pár kilometrech už se nám otevřel až pohádkový výhled na Znojemské návrší s hradem a kostelem.

Slézt dolů a vyšplhat následně nahoru po úzké cestě a kluzké namoklé dlažbě ke kostelu  dalo trochu zabrat, náladu nám spravilo výborné obrovské latté v jedné kavárničce. Znojmo je krásné město s centrem plným památných objektů a zajímavostí. Takhle jsme koukaly na kostel svatého Mikuláše od hradu.

Nádherný výhled dolů.

 

Rotunda svaté Kateřiny.

Hrad už byl zavřený, ale prošly jsme si náměstí a k mé velké radosti a dceřině úlevě (že si může někde v klidu a suchu sednout) jsme stihly bohoslužbu v dominikánském kostele Povýšení sv. Kříže.

Zpět jsme jely autobusem se zastávkou na burčák u „našeho“ pana vinaře, pár lahví jsme vzaly i s sebou, protože ráno už jsme vyrážely směrem na Jaroměřice a domů.

Tedy, Jaroměřice nad Rokytnou...to byl skvělý nápad se tam podívat. V centru malé obchůdky, zajímavý sloup nejsvětější Trojice

a kříž

 a chrám sv.Markéty

 

 

a  zdejší barokní zámek...

Je opravdu skvostný a zajímavý, perla Moravy. Některé obrazy zde vystavované mě úplně uchvátily, chtěla bych se tam podívat znovu. Jestli budete mít štěstí na stejnou paní průvodkyni jako my dvě, dozvíte se spoustu zajímavostí velmi poutavou formou...jsou ještě průvodci, kteří dělají svou práci nejen profesionálně, ale i s láskou. 

Ne nadarmo se zámku říká moravské Versailles. Opravdu nádherný park a květinová výsadba.

Tak zase někdy, Jaroměřice.