Papež František přinesl obraz církve jako polní nemocnice. Klade důraz na chudé a vyzývá věřící, aby neváhali jít na periferii. Mnozí jsou z těchto jeho slov nadšeni. Přiznám se, že já ne. Pokusím se (i kvůli sobě, abych si to sama ujasnila) formulovat proč.

Že se Ježíš neštítil chudých, nemocných a (tehdejší) společností vytlačovaných, to je z evangelií zřejmé. Že nás vyzývá, že nemáme být lhostejní k utrpení druhých, o tom také netřeba diskutovat. Jenže jak to praktikovat ve svém životě? Jak Jej v této věci následovat?

Vždycky mě to štvalo. Že k tomu jaksi nejsem povolána. K čemu? Ke službě chudým. Byly příležitosti, ne že ne. Ale nikdy to nebyly příležitosti pro mě. Během mých studií na VŠ začala v Brně více fungovat komunita Sant´Egidio. Každou středu mazali bagety a rozdávali je brněnským bezdomovcům. Komunitu v Brně zakládal skvělý kluk, vytvořila se kolem něj dobrá parta, v ní si našel ženu – mou kamarádku. Supr lidi, moc jsem je obdivovala. A taky jim trochu záviděla. Že to dokážou. Že frčí po tak skvělé cestě (viděno zvenku :). Já ve středy nikdy neměla čas. Byla jsem buď ve škole, nebo ve VKH, kde jsme se věnovali pastoraci vysokoškoláků, anebo jsem seděla za mikrofonem Proglasu (a čaj ze svěcené vody jsem při tom nepila, dromedare, i když obyčejného čaje padly hektolitry :). Pravda, za to mně občas osamělé babičky děkovaly, ale já jsem si rozhodně nepřipadala jako někdo, kdo dělá něco pro druhé, protože jsem to dělala pro sebe, neb mě práce v rádiu hrozně bavila :) Ani toho vánočního oběda pro chudé, na který mě přátelé občas zvali, jsem se nikdy nemohla zúčastnit, protože se konal vždycky 26. prosince, což je u nás v rodině návštěvní den a já vždycky byla mimo Brno.

Pak jsem se jednoho krásného dne rozhodla, že pojedu do Afriky pomáhat černošským dětem. Proč? Nevím. Myslím, že jsem měla dojem, že se v mém životě dlouho nic neděje, a chtěla jsem mít nějaké ty křesťanské zásluhy nebo co. Když jsem doma oznámila svůj úmysl, šla naše mamka do mdlob. Až později mi řekla: „Tehdy jsem si pomyslela: tak od toho ji může odradit jedině nějakej chlap.“ A on fakt přišel. Ve chvíli, kdy jsem ho vůbec nechtěla. Takže místo Afriky byla svatba. Rok, možná dva roky poté se brali moji kamarádi. A světe div se – po svatbě společně vyrazili do Indie a tam učili ve škole malé Indy z chudých rodin. Velmi se jim tam vedlo, udělali kus pořádné práce. Moc jsem jim to přála a… záviděla. Moje manželství bylo jiné. Můj muž, když jsem šla po ulici a soucitně se zadívala na nějakého žebráka, hned mě spražil pohledem a nějakou poznámkou typu: „Zase chceš spasit svět?“ - Mám moc ráda svého muže. Pán mi ho dal, je to velký dar.

Co jsem tedy udělala? To jediné, co jsem tehdy mohla a uměla – vzala jsem mikrofon a udělala rozhovor o Sant´Egidiu a manželům v Indii jsem pomohla zpropagovat jejich sbírku pro chudé. Spolupráce se vyvedla. Že jsem u toho měla smíšené závistivonespokojené pocity, jsem se snažila ignorovat.

A tak jsem ze slov o periferii a z výzev, abychom se věnovali chudým, celá nesvá. Já prostě nikdy nebudu chodit po ulici jako Matka Tereza. Potěšil mě ale tento článek.  Ona totiž ani ta Matka Tereza mezi chudé nešla jen tak mírnix týrnix z vlastního nadšení a přesvědčení. Šla mezi ně z povolání od Pána. A vlastně se jí do toho zprvu ani moc nechtělo. Ačkoli já se asi nikdy službě chudým věnovat nebudu, v tomto bodě mohu vidět mezi svým a jejím příběhem jistou podobnost.

A o tom to vlastně celé je. Domnívám se, že křesťané mají v první řadě hledět na Pána. Chválit Ho a uctívat a ptát se na Jeho vůli, učit se rozlišovat. A On sám ať každému z nás ukáže, kde nás chce mít. Co máme dělat. Ke komu se sklonit v milosrdné službě a od koho si naopak nechat posloužit – protože ani já si o sobě nemohu myslet, že mám všechno, a že není nic, na co bych nebyla chudá. Služba druhým je nedílnou součástí křesťanského života. Může se ale projevovat mnoha způsoby. Výborná je v tomto směru dvanáctá kapitola prvního listu Korinťanům. Vřele doporučuji k rozjímání.