Koukám na bedny rajčat a cibule, které jsem si přivezla od rodičů (ze statku se nikdy neodjíždí s prázdnou!) a je mi jasné, že mě čeká dlouhý večer: kečup, tousty, zeleninová směs, lečo. Asi mi zůstal nějaký gen pravěkých žen-sběraček, protože dělat "zásoby na zimu" mě vyloženě baví :-) Navíc je to práce mechanická, při které se můžou myšlenky toulat, kudy chtějí...

 

ZELENINOVÁ SMĚS DO RIZOTA (NEBO POD MASO) OD JANY

...míchám zeleninovou směs a myslím na Janu, moc hodnou ženskou s velkou trpělivostí a laskavým srdcem. Byla naší sousedkou ve vesničce na samé rakouské hranici, kde dostal v roce 1991 manžel přidělený služební byt. Mně bylo 21, pod srdcem jsem nosila Martínka a tolik jsem se těšila na naše první samostatné bydlení! Jenže realita tak růžová, jak jsem si ji vysnila, ani zdaleka nebyla. Před revolucí se do vesnice prý mohlo jenom na propustku - a místní lidé byli proto velmi svérázná skupina, uzavřená všem(u) nově příchozím(u). Teď se sice dráty z hranic stahovaly, ale oni svoje nedůvěřivé chování k "cizím" nezměnili. Časem jsme si zřídili malé hospodářství a dost velkou zahradu. Pro místní jsme se stali rázem velkou atrakcí - chodili se dívat, jak "ta s tou maturitou" (to jako já) seče kosou trávu pro králíky nebo omítá nově postavený kurník :-) 

Manžel odešel studovat do Prahy a domů jezdil jenom občas na víkend. Často jsem se cítila velmi osamělá - rodina i všichni známí byli daleko a do nejbližšího města to bylo skoro hodinu cesty. Naštěstí jsem měla právě Janu, díky níž byl pro mě život tam mnohem snesitelnější. Jako jedna z mála pochopila, že moje plachost není namyšleností, a brzy jsme se dost sblížily. Obě jsme byly na mateřské a vzájemně jsme si pomáhaly - hlídaly jsme si děti, nakupovaly jedna druhé při cestě do města, chodily s dětmi na společné procházky. Byla o několik let starší než já a tak jsem se od ní (hlavně v kuchyni) hodně učila. Podle mnoha jejích receptů dodnes (už skoro 30 let!) často vařím a peču.

Když jsme se po 6 letech přestěhovali zpátky do civilizace, párkrát jsme se ještě navštívily, ale pak jsme se nějak v kolotoči starostí ztratily... a až na jaře 2010 jsem ji znovu našla díky FB. Měla rakovinu, ale psala mi velmi optimistické maily, statečná, jako vždycky. Plánovaly jsme, že za ní o prázdninách přijedu...

3. května Jana umřela. Jak dodnes lituji, že jsem tu návštěvu odkládala!

 

1 kg paprik (bez jader)

1 kg rajčat

1 kg cibule

4 feferonky

4 stroužky česneku

1/2 hořčičné skleničky oleje

1 1/2 dl octa

7 dkg soli

7 dkg cukru

Umlet na masovém mlýnku, vařit 1 hodinu (sem tam zamíchat). Teplé plnit do sklenic (1 dávka = cca 10 menších zavařovaček). Sterilizovat 20 min na 80 °C.

 

TOUSTY OD JANINY MAMINKY

2 kg paprik, 2 kg rajčat, 1 kg mletého masa, 1 deko, 8 feferonek, 5 cibulí, 1 palice česneku, trochu oleje.

Umlet a vařit do zhoustnutí (trvá to dost dlouho, občas zamíchat). Teplé plnit do sklenic (1 dávka = cca 12 menších zavařovaček). Sterilizovat 60 min na 100 °C.

KEČUP OD FANDY

...loupu rajčata a vzpomínám na Fandu, kuchařku ve školní jídelně. Pořád brblala, ale v jádru to byla zlatá ženská :-)

Kdysi, jako dítě, jsem na chvíli zatoužila stát se paní učitelkou. Třídní to ale mým rodičům rychle rozmluvila ("je zbytečné se tam hlásit, nikdo z vás není ve straně a navíc Hanička chodila ve druhé třídě do toho náboženství... a když ji nevezmou, bude muset na učňák, to by byla přece škoda"). Jistou - čtyřletou - zkušenost s tímhle povoláním ale mám a musím říct: díky, soudruzi! Nebyla bych šťastná ani já, ani děti :-)

Pořád ještě jsme bydleli v pohraničí, když za mnou přišel starosta z vedlejší vesnice s dotazem, jestli bych nechtěla dělat paní učitelku v mateřské školce. Důvod byl prostý: byla jsem široko daleko jediná "ta s tou maturitou",  třebaže z průmyslovky. Bylo jasné, že práci v oboru tam neseženu, navíc mě lákala možnost být celý den s klukama ("neodkládat" je do školky), a tak jsem se rozhodla, že to zkusím. Nejdřív jsem jezdila jenom na odpoledne, uspávala jsem děti a snažila se smysluplně zaměstnat ty, které už nespávaly. Když jsem se trochu pedagogicky dovzdělala, dostala jsem prostor věnovat se dětem na větší úvazek. Musím říct, že s dnešním rozumem nechápu, kde jsem vzala odvahu vzít na sebe zodpovědnost za 20 cizích dětí... Naštěstí se v mé péči nikdy nikomu nic nestalo - tedy, když pominu, že mi Ládík (takový milý grázlík) v zimě na vycházce přimrzl jazykem k velkému železnému válci, který si někdo odstavil na hřišti. (Nejdřív jsem mu na něj dýchala, v naději, že odpadne, ale čím víc Ládík řval, tím víc slintal a přimrzal... ehmm, je to hrozné, ale dopadlo to přesně jako v Obecné škole).

O prázdninách mi nabídli, jestli bych nechtěla dělat taky vedoucí školní jídelny. Kuchařka se jmenovala Františka. Já jsem jí říkala Fando a ona mně od začátku "šéfi", což mě dost zahanbovalo - bylo mi 23 a o téhle práci jsem nevěděla dočista nic. Za pochodu jsem se učila sestavovat vyvážený jídelníček, normovat potraviny, obsluhovat záhadné kuchyňské stroje a vařit ve velkých hrncích, abych byla schopná Fandu v případě nemoci zastoupit. A ono to šlo :-)

Od zřizovatele jsem dostala volnou ruku a tak jsem do kuchyně pořídila nové nádobí i některé spotřebiče, protože to, co jsem tam viděla, mě šokovalo (například hliníkový žufánek s ulomeným držátkem, sešroubovný šroubkem s matičkou, nebo zaletované hrnce). Zprovoznili jsme WC pro kuchařku, vymalovali sklady i kuchyň, vyházeli jsme prošlé kompoty a o prázdninách jsme místo dovolené zavařovali ovoce a zeleninu, které nám darovali rodiče dětí. Už v pololetí se výdej obědů oproti  září pětinásobně zvýšil. Díky tomu bylo vaření mnohem ekonomičtější a my jsme si mohli dovolit vařit lepší jídla, aniž bychom museli zdražovat. A zákazníci s ešusama stále přibývali, nakonec jsme vozili obědy i do základní školy a do školky ve vedlejší vesnici. Přijali jsme další kuchařku a myslím, že tam vznikl docela milý babinec - i Fanda se už víc usmívala, než brblala :-)

Byla to pro mě velká zkušenost a často na ty roky, strávené v pohraničí, vzpomínám. Na děti, které poprvé v životě uviděly pastelky až ve školce; na děti, které se ptaly, jestli si do kina mají přinést bačkůrky; které přišly po prázdninách špinavé a hladové; na to, jak jsem od nich dvakrát chytila vši, které mi pak Jana do půlnoci vyčesávala z vlasů; na děti, kterým jsem nosila (a pletla) teplé ponožky, protože přicházely i v mrazu v gumových botkách naboso. Rodiče, převážně na sociálních dávkách, bohužel před potřebami vlastních dětí (ne všichni!) upřednostňovali alkohol a cigarety. A někdy si říkám - proč je o tolik snadnější pomáhat dětem v Africe, copak ty, které žijí v bídě blízko nás, nejsou vidět...?

 

6 kuliček pepře, 6 kuliček nového koření, 6 menších bobkových listů, 4 hřebíčky - zamotat do gázy a dát vařit se zbytkem ingrediencí.

3 feferonky (nebo lžička pálivé papriky)

1 kg rajčat (spařit, oloupat)

1/4 kg cibule

1/2 kg jablek (oloupat, vyjádřincovat)

1 menší červená řepa

20 dkg cukru krystal

1 dl octa

5-6 stroužků česneku

6 lžiček soli

1 lžička pepře

2 lžičky sladké papriky

Vše pokrájet, přidat koření v gáze a vařit, od bodu varu 30 min (občas zamíchat). Nechat vychladnout a rozmixovat (koření v gáze předtím vyndat :-) ). Plnit do sklenic (2 dávky = cca 12 menších zavařovaček) a sterilizovat 30 min při 90 °C.