Bylo mi patnáct a ve vedlejší vesnici se konalo Pochovávání basy. No to by bylo, abych tam nešla, vždyť jsem  „pochovávání“ ještě neviděla! Domluvila jsem se s kamarádkou, u vstupného byl pán, kterého jsme znaly z autobusu, tak nás pustil dovnitř. Kamarádka ale brzy odešla a já tam zůstala a povídala si s jedním starším mládencem, se kterým jsme si potykali u vína. Po půlnoci k nám přisedl jeho kamarád, který už měl něco popito a pořád po mně koukal. Když jsme spolu osaměli, začal mi povídat o tom, že je myslivec, že má loveckého psa, že by mě naučil aportovat, no, jak už to tak bývá, když člověk hlavou a jazykem ne zcela vládne, ale bylo to legrační. Před tím, než jsme se rozloučili, se zeptal, kde bydlím, že za mnou v neděli ve dvě přijede. Aniž bych si dělala naděje, že opravdu přijede, jsem v neděli čekala asi do čtvrt na tři a pak šla se psem na procházku.

Při návratu z procházky na mě volal někdo z červeného auta, které stálo u kapličky pod domem. Byl to on. Omlouval se, že přijel pozdě, protože se nedovedl dřív vypravit po tom včerejšku, chvilku jsme si povídali, vzal mě projet se autem, napsali jsme si adresy (tenkrát se psaly dopisy ručně a dávaly se pošťačce k doručení) a vrátili se domů. Pár dopisů jsme si vyměnili a dozvěděla jsem se mimo jiné, že se na té base připil, protože neměl odvahu mě oslovit a dodával si na kuráž tak dlouho, až to konečně šlo, a že by se mnou chtěl chodit. Tak jsme měli koncem dubna první oficiální rande. Přijel včas a s kytičkou konvalinek.

Konvalinky miluju, a miluju i jeho, už víc než třicet let. Po pěti letech chození jsme se vzali a vychovali jsme dvě děti. Procházka růžovým sadem to vždycky nebyla, i když si člověk říká, že problémy budou, jsou prostě věci, na který není možný se připravit a někdy je to moc těžký. Ustáli jsme to, dneska si říkám, s Boží pomocí, byť tenkrát jsem to tak nereflektovala. Když jsem dřív slýchala o problémech v manželstvích některých svých známých, v duchu jsem si říkala, že něco takového už se nemůže zlepšit, že se ten vztah, když je takhle špatný, už napravit nemůže. Nechci srovnávat problémy v různých manželstvích nebo srovnávat s těmi našimi, ale dneska už vím, že i tady platí: nikdy (si) neříkej nikdy.

Poslední měsíce jsem čím dál víc Pánu Bohu vděčná za své manželství a svého manžela. Jsme si čím dál větší oporou i ve věcech, které u nás dříve fungovaly jinak. Od včerejška jsme na čtrnáct dní po té spoustě let zůstali jen sami dva. Dcera se odstěhovala a vyjádřila se, že teď nemá čas, aby k nám jezdila, tak že přijede nejdřív za čtrnáct dní, a syn odjel na praxi do Milána. Manžel v noci nemohl moc spát, tak jsem byla s ním a snažila se ho podpořit. Ráno jsem musela do práce, on předchystal oběd a udělali jsme si nedělní odpolední výlet. No, spíš výletíček… "Nad lomem už by měly kvést konvalinky, mohli bysme se tam podívat…", nadhodil při kávě manžel. Tak jsme jeli. Spolu, jako kdysi. On řídil, pak jsme šli procházkou do lesa a já jsem trhala na „našem“ místě konvalinky…sama, protože manžel má potíže s klouby a nenatrhal by je, ale vím, že byly od něho a z lásky.

https://www.youtube.com/watch?v=zeejkHBq1oU    ...."vrátil" se...