Cestovali jsme k babičce. Sedávám vzadu uprostřed, nasáčkovaná mezi dvěma dětskými autosedačkami. Naše malá, protože je ještě malá, mívá před sebou pult, který zvyšuje bezpečnost při nárazu. Mohla by sedět i bez něho, ale ještě jí ho dáváme. Samozřejmě to trochu snižuje míru jejího pohodlí.

Naše malá, jako mnohé dítě a dost možná jako mnohý člověk, když má dlouhou chvíli, začne vymýšlet co by. Tentokrát si vymyslela, že nechce pultík. Naštvaně ho začala odstrkovat.

Máma: „Co děláš?“

„Nechci pultík!“

Máma: „Proč?“

„Nechci ho!“

No dobře. Máma chce mít klid. Aspoň chvíli. A tak odepne pás, sundá pultík a připoutá dítě bez něj. Jenže táta chce mít dítě v bezpečí.

Táta: „Markétko, nech si ten pultík. Jsi ještě malá.“

„Nejsem malá!“

Táta: „Jsi.“

„Mamííí, že nejsem malá?“

Máma: „Zas tak malá nejsi, ale ten pultík by sis dát mohla.“

„Ale táta žekl, že sem malá!“ Evidentně se jí to dotklo. Začala trochu pofňukávat. „Nelozumím tomu, ploč žekl, že sem malá.“

Nerozumí. Zajímavé, že to dokáže tak hezky vyjádřit. Tak jí to zkusím vysvětlit:

„Když je někdo menší, tak jako ty, je pro něj bezpečnější jet s pultíkem. Protože kdybychom náhodou narazili, tak budeš mnohem míň potlučená. Bez pultíku bys měla víc bolení. Rozumíš tomu?“

Byla jsem velmi blízko jejích dětských očí. Byly to zlomky vteřiny, ale dalo se v nich tak krásně číst. První okamžik: pochopila. Druhý: lehké zaváhání – má to připustit? Chvíle rozhodnutí. Vzápětí přišlo nepříliš přesvědčivé, ale zřetelné: „Ne.“

Pak se otočila na druhou stranu a zadívala se z okna.

Rozhodla se.

Rozhodla se, že nebude rozumět.