Věnováno Kollence, aby měla o čem se se mnou hádat.
Západ je ohrožen ba více než to, spěje k zániku, a to ze dvou stran. Ty se zdají být až v jakémsi podivuhodném komplotu, ve vzájemné součinnosti - na úrovni politické, mediální, expertní a kulturní (ono diskutované divadelní představení, v němž Ježíš znásilňuje muslimku, je pouhým malým střípkem v olbřímí mozaice destrukce Západu).
První nepřítel západní civilizace je totalitní ideologický konglomerát, ve své bázi označovaný jako levicový liberalismus, kulturní marxismus a podobně. Jako hydra s mnoha hlavami: multikulturalismem, globalismem, humanrightismem, genderismem, politickou korektností atd., rozežírá západní civilizaci zevnitř. Korporátní byrokratické aparáty na různých úrovních (od tzv. neziskových, přes vládní až po ty nadnárodní od EU po OSN) chrlí - např. pod vlajkou takzvaných evropských hodnot - nepřeberné množství společenských výzev, direktiv, zákonů a reglementací, omezujících krok za krokem svobodu jednotlivců i přirozených společenských skupin a destruují přirozenou morálku: přeformátovávají ji s cílem vytvořit novou, utopickou společnost budoucnosti.
Druhý nepřítel je vnější: islám. Vnější v tom smyslu, že oproti prvnímu, který je jakousi toxickou zplodinou v těle Západu, přichází z hlubin středověku, kdy se od pramenů pojících ho se západní civilizací radikálně odřízl, zakonzervoval a stal historicky kontinuálně nejagresivnějším nepřítelem západní civilizace. Tento vnější nepřítel už je ale vnitřním v tom smyslu, že fakticky kolonizuje území Západu.
Co ještě se musí stát, aby lidem došlo, v jakém ohrožení se ocitají?
Speciálně pro křesťany: Západní civilizace je jako tělo, kterému křesťanství vdechlo duši. Tělo, které se utvářelo v helénském prostředí, které je utkáno řecko-římsko-židovskými tkáněmi. I když trpělo a zvláště v současnosti trpí těžkými nemocemi, je jeho civilizačním domovem. (A to i tam, kde se tak zvaně inkulturovalo, na Východě či v Africe. Tam stále drží jakousi úzkou vazbu na Západ, jehož ztělesněním je Řím). Je naprosto naivní se domnívat, že po zániku tohoto těla bude křesťanská duše žít nějaký podobný život v jiném těle. Že si osvojí nějaké jiné. Ne. Bude zotročena podobně nebo hůře, jako byly zotročeny nebo úplně zahlazeny výspy západní civilizace v severní Africe a na Blízkém východě. Představa, že je úplně jedno, kde se křesťanství realizuje, je podobně nešťastným a hloupým omylem, jako představa, že je jedno, s jakou filosofií se pojí křesťanská teologie nebo dokonce, že teologie vůbec žádnou filosofii jako svůj podklad nepotřebuje. Tento omyl se z jiné strany podobá tomu, jako když člověk nedoceňuje ba pomíjí to, co má za samozřejmé, protože stále přítomné - jako například to, že může chodit, že vidí, že slyší a podobně. Teprve, když to ztratí, uvědomí si, co ztratil. Ale jen blázen, když vidí, že mu hrozí takováto ztráta, nic neudělá a nechá se zmrzačit.
Proto otázka: Co se ještě musí stát, aby si člověk a konkrétně katolický křesťan uvědomil, že jde o zánik něčeho, co se ho a jeho víry, jeho a její budoucnosti bytostně dotýká? Hrozba je tak velká a tak zásadní, tak nebývalá a tak mimo osobní ale i historickou zkušenost, že ji málokdo bere vážně, málokdo si ji vůbec dovede představit. Smýšlení některých jde dokonce přesně opačným směrem. Pod rouškou pravého křesťanství se distancují od světa, od politiky a zvláště od těch, kteří se v jakési sebezáchovné intuici dovolávájí záchrany křesťanských hodnot. Tím se stávají součástí tendencí, které rozbíjí Západ. Podepisují tím ale ortel sami sobě a svým potomkům. A nejen to. Ve hře je víc.
Odvolávky mnohých dobrých, jemnocitných křesťanských duší na výroky a životy těch světců, kteří se od společnosti oddělovali, kteří ji kritizovali a za zvrácenou označovali, ano, na samotné Kristovo evangelium, nejdou vůbec proti tomu, co je výše řečeno. I tito svatí, tato křesťanská světla a jejich postoje byla svým způsobem umožněna západní civilizací. Zanikla by spolu s ní. Západní civilizace, to co se rodilo ve starém Řecku a pak těžce formovalo po rozpadu římského impéria, co utvářelo Evropu atd., je něčím neobyčejným, neopakovatelným a nikdy nikde nerealizovaným.
Řekněme to ještě odvážněji: Samotné Vtělení Boha tehdy a tam kde se událo, bylo zamýšlené a vedené Prozřetelností. Spojení řeckého filosofického myšlení, římského práva a židovského náboženství není nahodilé. Západní civilizace je Bohem chtěná kolébka, domov a civilizační úkol. Ztratit to, znamená nedozírnou katastrofu pro celé lidstvo.
ilustrace: Rafael Santi - Athénská škola
Komentáře
Možná, že ano. V nerozporném významu, v jakém je pochopil JiKu a proti kterému rozporně namítá, že prý ochočit neznamená změnit.
Ochočit ale znamená změnit, docílit změnu ochočovaného, změnu jeho pohledu na jiné, například na ochočujícího.
Já jsem to psal spíš jako reakci na RomanaS: "Ale to byste musela být někdo jiný než dosavadní Kollenka, takže, ..."
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.