Nezřídka jsem, hlavně v zaměstnání nebo mezi známými, konfrontována s pojetím svatosti z pohledu formálních křesťanů nebo nekřesťanů. Znovu a znovu se to vrací jako bumerang u příležitosti různých žalob proti kněžím, vypořádání restitucí, nebo jen proto, že v neděli dopoledne není na náměstí místo k zaparkování, protože „ti svatí se sjeli do kostela, aby si koupili odpuštění, kdekoho před kostelem pomluvili a vzali to při cestě do obchoďáku“.

 

Ne, rozhodně nepopírám, že jsou kněží, kteří závažně porušili Boží zákon, že jsou problémy s restitucemi, že si i leckterý křesťan občas zbytečně „pustí pusu na špacír“ nebo si z neděle udělá nákupní den. Přesto jako každý katolík vyznávám v Credu svoji víru v existenci jedné, svaté, všeobecné, apoštolské Církve, jako pokřtěná se k Ní hrdě hlásím a neuvědomujíc si momentální překážky pro život v milosti posvěcující si s úžasem a zatajeným dechem v duchu říkám: „jsem svatá“.

 

Slovo „svatý“ se v Církvi používá ve více významech a ta svatost je, tak nějak, občasmo méně zářivá, protože v ní hraje svou roli lidský faktor a pouze Boží svatost jí vrací a dodává lesk. Člověk, který je hříšný a jeho přirozenost je porušená, nemůže ze svých schopností dojít spásy.

 

V souladu s katolickou vírou je ale svatý člověk, který žil tak, že si jsou věřící jisti, že po smrti spásy Boží milostí dosáhl - nejčastěji pro svou víru, skutky a společenství s Bohem a Církví.

 

To má dva důsledky:

  1. tohoto světce, který je již před Božím trůnem, je možné prosit o přímluvu a pomoc

  2. tento světec může být předkládán jako životní příklad k následování.

V širším slova smyslu se křesťan může takto chovat v případě všech, o nichž je přesvědčen, že jsou svatými, může tedy prosit o přímluvu u Boha např. své mrtvé rodiče. Je to důsledkem učení o společenství svatých.

Naopak v užším slova smyslu se za svatého považuje ten, koho za takového vyhlásila jeho církev. V tomto smyslu je označení Svatý posledním stupněm formální kanonizace.                 https://cs.wikipedia.org/wiki/Svatý

 

 

„Církev … je podle naší víry nezrušitelně svatá. Kristus totiž, Boží Syn — který je oslavován zároveň s Otcem i Duchem jako ‘jediný svatý’ — miloval církev jako svou snoubenku a obětoval se za ni, aby ji posvětil. Spojil ji se sebou jako své tělo a vrchovatě ji obdařil darem Ducha svatého k Boží slávě.“ Církev je tedy „svatý Boží lid“, a její členové jsou nazýváni „svatí“. Církev, sjednocená s Kristem, je jím posvěcována; sama se skrze něho a v něm stává posvěcující. Všechna činnost církve směřuje „k posvěcení člověka a oslavě Boha v Kristu“ jako ke svému cíli. Jen v církvi je „plnost všech prostředků spásy“, v ní „Boží milostí dosahujeme svatosti“. http://www.katechismus.cz/paragraf.php?sel_paragraf=823 a dále

 

 

Kdy slova o svatosti smí člověk vztáhnout i na sebe? Protože se do katolické církve vstupuje křtem, pokřtěním se člověk stává svatým, členem Církve, těla Kristova. Pro zachování společenství s Církví se musí snažit žít životem v milosti posvěcující.

 

 

75. Čím se hlavně vyznačuje svatost učedníků Páně?

Svatost učedníků Páně se hlavně vyznačuje vzájemnou láskou podle příkazu Pána Ježíše: „Přikázání nové vám dávám, abyste se navzájem milovali, jako já jsem miloval vás... Podle toho poznají všichni, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým." (Jan 13, 34-35) 

Církev Pána Ježíše Krista je svatá

Každý člen Církve může a má být svatým. Již zde na zemi je svatým každý, kdo žije v milosti posvěcující. Ale o takových svatých, kteří ještě nezemřeli, obyčejně nemluvíme jako o svatých. Mluvíme-li o svatých, mluvíme zpravidla o těch svatých, kteří jsou již v nebi a které ctíme a vzýváme.  (ThDr. František Tomášek, Katolický katechismus)

 

 

Jako o svatých o nás obvykle mluví s despektem především ti, kdo nemají bližší povědomí o učení katolické církve, ale my můžeme být šťastní a vděční, že smíme být součástí tohoto společenství.