Iniciativa, která požaduje přijetí rezignace Jeho Eminence Mons. Dominika Duky, mě přivedla k úvaze nad jazykem jako prostředkem komunikace. 

Při studiu filosofie na teologické fakultě, jsem si na přednáškách Dr. Štěpána Holuba uvědomil, že když já něco řeknu, tak druhý to může pochopit úplně jinak. Dnešní doba se potýká s nevyhraněností a relativitou pojmosloví.

Signatáři petice prosí papeže, aby přijal rezignaci kard. Duky. Rezignaci na úřad musí podle kanonického práva podat každý biskup, který dovrší věk 75 let.

Na happeningu před arcibiskupským palácem aktivisté požadovali, aby církev přijala různé menšiny. Dle mého názoru je z celého této záležitosti nejdůležitější slovo přijetí.

Na toto slovo má tyto významy:

  1. Přijetí může znamenat, že člověka přijmu jako osobu, ale to neznamená schválení jeho jednání. A v tom může být kámen úrazu.
  2. Přijetí jako schválení mého jednání, potvrzení mého názoru.

Tyto dvě teze jsou rozdílné a zásadně ovlivňují porozumění v komunikaci. Co s tím? Nezbývá nic jiného, než si vyjasnit pojmy. Samozřejmě beru v úvahu, že v některých situacích je komunikace zbytečná.

Osobně si myslím, že autorům petice jde o druhou variantu, o schválení jejich názoru. Tato varianta je ovšem – v tomto konkrétním případě – z morálního hlediska nepřijatelná.

Slovo má velkou moc. Bohužel jeho pravý význam často zůstane pod nánosem nálepek, předsudků, klišé a stereotypů...