Několik let se na signálech píše, že věřící řeší jen „šestku“. Rozhodnul jsem se tomu učinit přítrž. Postupně se prokoušu desaterem a šestku (zatím?) vynechám. Nejsem nejchytřejší a nejsem ani chytrý, takže chci vytvořit kolektivní dílo, zdroj pro diskuzi a zamyšlení se. Článek plánuji postupně doplňovat, na základě diskuze.

Vycházet budu z osnovy katechismu katolické církve. Cílem je zamyšlení, hledání, kdy se proti přikázání člověk proviní tak, že by neměl přistupovat k eucharistii. Hledám hranice pro ty, kteří o to stojí, nehledám kámen na ty, kteří o něco takového nestojí.

Varuji předem - jsem přesvědčený, že pravidelný a častý pobyt ve zpovědnici je člověku prospěšný. A že není špatně, pokud se tam člověk objeví každou neděli nebo častěji.

Hřích je provinění proti Bohu a proti lidem.

„Proti Tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je před Tebou zlé.“ (Ž 51:6)

„Myslíme na to, abychom byli bez výtky nejen před Bohem, nýbrž i před lidmi.“ (2Kor 8:21)

„Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě.“ (Lk 15:18)

„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. (Ex 20:2-6)

 1. přikázání: Nebudeš mít jiné bohy mimo mne.

KKC 2084 „První výzva a spravedlivý požadavek Boha je, aby ho člověk přijal a klaněl se mu.“

  •       A) Přijetí Boha v této výzvě chápu spíše jako nabádání k tomu, aby se křesťan Boha nezřekl. To je, v mých očích, jednoznačně hřích, který brání přistupovat k eucharistii.
  •       B) „Den, kdy ses nemodlil, to byl den ztracený“ – tohle řekl jeden farář v kostele a ve mně to silně rezonuje. Den, kdy jsem si na Boha ani nevzpomněl, nepozval ho ani na vteřinu do svého života, takový den mě od Boha určitě vzdaluje a je hříchem natolik závažným, že brání přistupovat k eucharistii. Také KKC 2098. (Ruku na srdce – pokřižovat se může v průběhu dne OPRAVDU každý a nenapadá mě jediná objektivní překážka). Více podnětů KKC 2096 a KKC 2097.
  •       C) Kdy přestávám sloužit Bohu? Kdy začínám sloužit sobě, penězům, druhým? Působí to na mě jako souhrn desatera – pokud udělám to, co je v očích Hospodina zlé, pak určitě hřeším a zároveň se proviňuji proti „jedničce“, která se jaksi automaticky propisuje a přičítá, takže se každým hříchem člověk vždy proviní hned proti dvěma přikázáním.

KKC 2085 „Posláním člověka je ukazovat Boha tak, že jedná v souladu s tím, že je stvořený „k obrazu a podobě Boha“.

  •       A) S tímto bodem mám problém, nejsem si jistý, jak ho uchopit. Bůh stvořil svět a dal mu svůj „přirozený řád“. Přestože neřešíme šestku, dovolím si filosofické okénko, které mě přesahuje: „Řád jest uspořádání věcí stejných a nestejných, které jedné každé věci přiděluje své místo.“ „Přirozené je to, co bytnost věci v sobě obsahuje, co patří k přirozenosti věci nebo co z ní vyplývá, činnost, kterou koná svou vlastní silou, a vše, co je nutné k udržování věci, jejímu rozvoji a k dosažení jejího cíle.“ (oboje převzato zde). Zdálo by se, že cokoliv děláme nebo cokoliv děláme nebo využíváme v rozporu s tímto řádem by mělo patřit do zpovědnice. Pro mě osobně je však tato myšlenka značně abstraktní a budu rád, pokud ji někdo přepíše, zavrhne nebo rozvede, aby byla uchopitelná (někomu by mohl pomoci tento text, jehož kvalitu nedokáži posoudit). 

KKC 2086: „První přikázání zahrnuje víru, naději a lásku. … Z toho vyplývá povinnost přijímat jeho slova, věřit mu a mít v něho naprostou důvěru.“  

  • A) Každého může v okamžicích silných emocí napadnout ta myšlenka, že Bůh není. A to nejenom ve chvílích vlastní bolesti, kterou by „Bůh nemohl dopustit, kdyby byl“, ale také v okamžicích triumfu, kdy máme pocit, že jsme bohem my sami nebo že bohem je ten, kdo zdánlivě naplnil naše potřeby. Takové škobrtnutí by mělo vést ke zpytování svědomí a zdržení se svátosti eucharistie. KKC 2088 dodává: „První přikázání od nás žádá, abychom svou víru rozvážně a bděle živili a chránili a abychom odmítali všechno, co je proti ní. Proti víře lze hřešit různými způsoby: Dobrovolné pochybování o víře opomíjí nebo odmítá považovat za pravdivé, co Bůh zjevil a co církev předkládá k věření. Nedobrovolné pochybování označuje váhání uvěřit, obtíže při překonávání námitek spojených s vírou, nebo také úzkost způsobenou její nejasností. Je-li vědomě pěstováno, může vést k zaslepení ducha.“
  • B) Ztráta naděje a zpochybňování spásy. Bůh má moc spasit kteréhokoliv člověka a odpustit jakýkoliv hřích. V mých očích sem spadá chlubení se vlastním hříchem (tolik zprofanovaná hláška nevěřících „kdybych se já měl vyznat ze svých hříchů, tak spadne kostel“), stejně jako nedůvěra v odpuštění a vyznání stejného hříchu ve dvou či více zpovědích, protože jednou to určitě nemůže stačit. Zpochybňování dostatečnosti oběti Ježíše Krista a postoj „mě už nemůže spasit nikdo, já půjdu do pekla“, taková ztráta naděje je důvodem, proč nechodit ke svátosti eucharistie. KKC 2089 dodává: „Nevěra je nedbalost o zjevenou pravdu nebo vědomé odmítání dát jí svůj souhlas. „Bludem se nazývá tvrdošíjné popírání některé pravdy, kterou je nutno věřit vírou božskou a katolickou, nebo tvrdošíjné pochybování o ní po přijetí křtu; odpad od víry je odmítnutí křesťanské víry jako celku; rozkol (schizma) je odmítnutí podřízenosti papeži nebo odmítnutí společenství s členy církve papeži podřízenými.“ A dále to rozvádí v (krátkých) paragrafech 2090-2092.
  • C) Bůh nás miluje. Všechny. Neměli bychom na to zapomínat a neměli bychom to ani zpochybňovat. Ideál vidím v Jóbovském: „To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“ (Job 2:10n), Bůh na nás nezapomíná a všechny tyto pocity zcela po právu patří do zpovědnice, kde se Bohu zpovídáme ze svých hříchů, abychom se dovolali jako kananejská žena (Mt 15:22-28) nebo vdova (L 18:1-7). KKC 2093 dodává: "Víra v Boží lásku zahrnuje výzvu a povinnost odpovědět na Boží lásku upřímnou láskou. První přikázání nám přikazuje milovat Boha nade vše a všechny tvory pro něho a kvůli němu". Následují paragrafy 2094 a 2095.

KKC 2087 „Dává nahlédnout, že počátkem a výkladem všech mravních selhání je „neznalost Boha“.“

  • A) Poznávám Boha? Je určitě mnoho cest, jak poznat Boha a 1. Vatikánský koncil nás dokonce ubezpečuje o tom, že to není věcí nadpřirozenou: „Svatá matka Církev tvrdí a učí, že Bůh, počátek a cíl všech věcí, může být s jistotou poznán ze stvořených věcí přirozeným světlem lidského rozumu.". Otázka poznávání Boha se jeví snad ještě více palčivou ve světle Žalmu 139 „Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě“ (Ž139:1n), který říká, jak moc nás Hospodin touží poznat a znát. Bylo by od nás přinejmenším slušné, kdybychom Boha chtěli poznávat – skrze modlitbu, četbu Písma, svědectví druhých, učení církve, či jiným způsobem. Ke svátosti eucharistie by v mých očích neměl přistupovat ten, kdo Boha přestal poznávat, ať již z pocitu, že jej poznal nebo z pocitu, že je nepoznatelný nebo prosté lenosti.

KKC 2099 „Je správné přinášet Bohu oběti na znamení klanění a vděčnosti, prosby a společenství:“ KKC 2100 „Proroci Staré smlouvy často pranýřovali oběti konané bez vnitřní účasti a oddělené od lásky k bližnímu. Ježíš připomíná slova proroka Ozeáše: „Milosrdenství chci, a ne oběť“ (Mt 9,13; 12,7). 

  • A) Vzdal jsem se vůbec něčeho? A pokud jsem se něčeho vzdal, ve prospěch kterého bližního to bylo? Nikdy jsem se asi pořádně nezamyslel nad půstem a jako formě přiblížení se Bohu, které je Bohu libé tehdy, když z toho má zároveň užitek i bližní. Ne se vzdát kávy, alkoholu, cigaret, masa, čehokoliv, ale tuto svou oběť nasměřovat pozitivně vůči druhým. Držím přísný půst? Pak můj pokrm určitě může dostat někdo potřebný. Držet dietu a říkat tomu půst je pokrytectví, které patří do zpovědnice jako zákonictví. Taková oběť je odsouzena k tomu být Kainovou obětí. Je to výsměch Bohu, který od Boha a eucharistie vzdaluje.
  • B) Modlitební sobectví, kdy v modlitbě nemyslím na druhé, je v mých očích, Hospodinem nemilované, vždyť křesťan roste ve společenství, dokonce i poutníci se modlí za ty, kteří je obklopují. Pokud mám modlitby výhradně jako prostředek pro sebe a své zájmy, jedná se o hřích, který mi brání, z nelásky k lidem, přistupovat k eucharistii, která se koná ve společenství. 

KKC 2101 „Při některých příležitostech je křesťan vyzýván, aby Bohu něco slíbil. Křest a biřmování, sňatek a kněžské svěcení to vždy vyžadují.“

  • A) Tady bych prosil o pomoc – co přesně se slibuje Bohu při těchto obřadech? Slovo „slib“ nebo jeho variantu jsem našel jen ve svatebních obřadech (kdy si snoubenci slibují) a v kněžském svěcení (kde jediný slib je slib poslušnosti biskupovi).

KKC 2105 „Společenskou povinností křesťanů je respektovat a probouzet v každém člověku lásku k tomu, co je pravdivé a co je dobré. Tato povinnost od nich vyžaduje, aby šířili znalost „jediného pravého náboženství“, které „je uskutečněno v katolické a apoštolské církvi“. 

  • A) Povinnost hledat pravdu (KKC 2104) a hlásat znalost je povinností každého člověka, výjimkou jsou ti, kteří by tak jednali proti svému svědomí (KKC 2106). Neumím najít onu hranici, kdy mé „nehlásání evangelia“ přesahuje únosnou mez.
  • B) Zvláštní kategorií je pak hřích, který nám musí ukázat druzí, když se jako křesťan podílím na šíření ateismu „tím, že zanedbávám náboženskou výchovu, zkresleně podávám nauku a mám nedostatky ve svém náboženském, mravním a sociálním životě“- (KKC 2125) Obvykle to nazývám „pohoršuji maličké“ a je to hřích, kterého se velice bojím a chtěl bych ho vyznávat. 

KKC 2110 „První přikázání zakazuje uctívat jiné bohy, kromě jediného Pána, který se zjevil svému lidu. Zakazuje pověru a bezbožectví. 

  • A) Proč křesťané nevěří na pověry? Protože přinášejí smůlu. Kolikrát se vám v kostele stalo, že se „nemá podávat ruka křížem, protože to přináší smůlu“? Takové jednání bych do zpovědnice nahnal, stejně jako kteroukoliv pověru co "přináší štěstí/smůlu". Něco jiného jsou lidové zvyky – asi nikdo z nás nevěří tomu, že pokud holka nedostane na Velikonoce pomlázkou, že uschne.
  • B) Pověrou, která v mých očích brání přistupovat k eucharistii je „zbožná pověra“, kdy se modlitba mění v magický rituál. Přesvědčení, že „když se budu modlit breviář každý den celý rok, tak budu zdravý“. (KKC 2111)
  • C) Člověk, kterému záleží více na moci, rozkoši, rase, předcích, státu, atp. (KKC 2113) než na Bohu jistě těžce hřeší, což víme třeba z Mk 10:21. Pokud přestanu vidět člověka jako člověka, měl bych jít ke zpovědi a snažit se o nápravu.
  • D)Pokud jste „volali věštci“ (KKC 2116) nebo chtěli znát zaručeně svou budoucnost (KKC 2115), pak nemáte u eucharistie bez zpovědi co dělat.
  • E) Čarování a magie (KKC 2117), kdy si člověk podrobuje síly ke svému užitku (třeba uzdravení, ale i ublížení druhému) jsou důvodem, proč se zdržet přijímání. Homeopatie není v katechismu jednoznačně zmíněna, jóga také ne. Osobně se homeopatii vyhýbám (prostě nemůžu říct, že není od zlého) a když jsem s fyzioterapeutkou cvičil jógu, tak jsem ji požádal, aby mi ukázala cviky, ale nechtěla po mně, abych uvolňoval energii, otevíral čakry a kdo ví co ještě. Respektovala to k oboustranné spokojenosti.

KKC 2118 „První Boží přikázání odsuzuje hlavní hříchy proti úctě k Bohu: jednání, jímž člověk slovy nebo skutky pokouší Boha, svatokrádež a simonii (svatokupectví).“

  • A) Pokud Boha „vyzveme na souboj“ (KKC 2119) nebo jej pokoušíme „jestli nás fakt zachrání“ (viz třetí pokušení na poušti L 4:12), pak není důvod, abychom se ho dotýkali v eucharistii.
  • B) Svatokrádež (KKC 2120) jako nedůstojné zacházení se svátostmi a jinými liturgickými úkony by musela být snaha o dehonestaci mše nebo nějakého jejího úkonu, pokud pominu schování si eucharistie pro vyléčení krávy nebo úmyslnou nedbalost při přijímání eucharistie (no a co, že mi kus sušenky spadnul na zem). Taková jednání nás od Boha vzdalují a je vhodné se k němu přiblížit s pokorou ve svátosti smíření.

 

Pro přehlednost, prosím, vždy napište k jakému paragrafu KKC se vyjadřujete, popřípadě jakému odstavci (od toho jsou tam velká písmena za odrážkami).