V neděli jsem slyšel toto:
„Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole.“ (Mt 13:44)
A ten text se mi v hlavě převaluje spolu s dalšími dvěma:
„Jiný z učedníků mu řekl: „Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce.“ Ale Ježíš mu odpověděl: „Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.“ (Mt 8:21-22)
„A Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ (Gen 22:2)
Ježíš se potatil – po lidech chtěl absolutní odevzdanost, nestačí mu polovičaté řešení nebo skoro dokonalé řešení. Ježíš chce pro svého Otce absolutní odevzdání. Během svých kázání hovořil o Božím království a radoval se s každým, kdo poklad objevil a toužil po něm „celou svou myslí, celým svým duchem, celým svým srdcem, celou svou silou“. A nejenom že hovořil o velikém pokladu, ale také Církvi daroval mnoho menších pokládků, aby je řádně spravovala a aby byly lidem k užitku. Svátosti, ze kterých může každý čerpat. Každý z nás může jednou za rok obnovit své křestní vyznání a tak z této svátosti čerpat sílu, třeba k tomu, aby se odhodlal jít ke svátosti smíření, odevzdat Bohu své hříchy.
Ke svátosti smíření jsem chodil i když jsem nebyl katolík, kněz mě znal a vždy se za mě pomodlil, řekl Bohu, že zná mé srdce, tak ať se mnou naloží, jak chce. Bylo mi to vždy velikou vzpruhou a věřím, že i upřímné pokání a kněžská modlitba jsou cestou, jak vyřešit své vnitřní rozdělení, kdy se odmítám odevzdat Bohu cele.
Právě tak lze hledat posilu v blízkosti svátosti eucharistie – například při adoraci, nebo prostě vyjadřovat svou touhu po ní prostým chozením si pro křížek s prstem přes ústa.
Na signálech bylo mnoho diskuzí o těžkých životních situacích a podle mě výše uvedené verše přesně popisují Boží požadavek. Bohu se neodmlouvá, ani naše děti nejsou více než Bůh.
„Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje. Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme.“ (1Kr 17:12).
Bůh chce všechno. A kromě pokladu v Božím království se o nás stará a nenechá nikoho z nás v bídě:
„Mouka ve džbánu neubývala a olej v láhvi nedocházel podle slova Hospodinova, které ohlásil skrze Elijáše“ (1Kr 17:16)
Hospodin po nás chce vše, aby nám mohl dát ještě více. Proč se tedy někteří snaží být „papežštější než papež“ a „více božský, než je Bůh“? Proč jsou tací, kteří by rozdávali, co jim nepatří (například svátosti) tam, kde Bůh takové jednání nečiní? Chtějí snad Pána Boha kárat, že špatně zařídil svět?
Chápu, že ti lidé to vnímají jako akt lásky, ale nedokáži to tak vnímat, rozhodně ne ve světle Písma a mého vnímání Boha.
Komentáře
To nedává smysl. Jsou-li věřící, chtějí plnit jeho vůli tak, jak ji chápou oni.
Je ještě třetí možnost: Jsou lidé, kteří odněkud vědí, co je dobré a co špatné. A proto se domnívají, že Boží vůle musí být to, co oni považují za dobré. A hledají k tomu v Bibli důkazy, že tomu tak skutečně je.
Poznají se podle toho, že mají několik oblíbených citátů, na které se často odvolávají, a potom zase jiné neoblíbené, na které se neodvolávají nikdy (protože s jejich představou o Boží vůli nepasujou).
Což se podle mého názoru netýká jen jednotlivců, ale celých generací pastýřů. Bývaly doby, kdy se Ježíšova slova o pláči a skřípění zubů (v novozákonních textech jsou sedmkrát) brala jako velmi důležité varování, zatímco dnes se k obrazu dobrého Boha jakoby nehodí.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.