...když je mám, připadám si hrozně bohatá...

Když si chci udělat radost, koupím si boty. Miluju je odmalička. Dodneška si pamatuju na vůni botiček na prvním maličkém podpatku, na sandálky s motýlkem, na jasně červené dřeváčky s beruškou, na lakované lodičky s mašlí z tanečních....

Byla v mém životě doba, kdy peněz nezbývalo a tyhle moje "radosti" musely jít stranou. Občas jsem ale stejně podlehla marnivosti a když jsem šla kupovat boty klukům, nějaký krásný kousek jsem si aspoň zkusila :-) Vzpomínám si, jak jsem jednou takové šněrovací střevíčky z hnědé, měkké kůže smutně vracela zpátky do regálu - a jak mi je pak manžel koupil za mimořádnou odměnu v práci. Nevěděla jsem, jestli z nich mám mít radost nebo plakat - na lednici čekalo pod magnetkou na zaplacení několik složenek a ty boty stály tolik, že by ještě zbylo. Byla jsem na ně tak opatrná, že mi vydržely víc než 15 let.

Dneska si můžu koupit boty, jaké chci, ale mám v sobě určitou stopku - částku, jejímž překročením podle mě přestávají boty plnit užitečnou funkci a stávají se pouhou rozcapeností.

Nedávno jsem se nemohla odtrhnout od černých kožených sandálků. Obula jsem si je - a jako by je ušili přímo pro mě! Jejich cena tu moji stopku ale překračovala hned dvojnásobně... bylo pro mě fakt v tu chvíli hodně těžké poručit si a nechat je tam. Několik dní jsem na ně myslela a smlouvala sama se sebou: nějaké sandály fakt potřebuju. Všechny mám na podpatku, copak v nich můžu chodit po stavbě? - no a, že se v boudě stejně přezuju, musím přece nějak dojít do té boudy! A ani jsem se ještě neodměnila za tu příšernou zkoušku z latiny! A budu mít svátek! A víc letních bot si už letos fakt nekoupím! Ta cena, hmm, ale tak pro jednou... jenom kouknu na net... mají je ještě? Měli. A hned mi poslali slevový kupón za registraci. Ach jo, byla jsem odzbrojena. V obchodě jsem je nemohla najít, ale milá prodavačka mě s úsměvem poslala k regálům úplně vzadu. Ano, byly tam, jedny jediné, "moje" sedmatřicítky, a protože to byl poslední pár, byly slevněné na polovinu. I s tím slevovým kupónem jsem se tak dostala mírně pod svůj limit...

ALE: Vždyť já bych si je byla koupila i za tu původní cenu... ! Přimělo mě to k zamyšlení. Před lety mi o dost nižší částka stačila po zaplacení složenek na živobytí na celý měsíc. Ta hranice mezi "udělat si radost" a "zbytečně utrácet" se mi s rostoucím příjmem plíživě a nepozorovaně dost posouvá.

"Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec." (Mt 5,48)

"Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne." (Mt 19, 21)

"Amen, pravím vám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí." (Mk 12, 43-44)

Pán Ježíš je prostě maximalista. Z jeho slov se mi zdá naprosto jasné, co je správné. Od svého obrácení tak žiju v neustálém dilematu: na jednu stranu si vyčítám drahé boty, dovolenou atd., na druhou stranu si říkám - vždyť jsem si na to vydělala, do háje, proč bych si nemohla za své peníze udělat radost? Jsem snad jenom něčí pokladnička? Ale nějak už z toho tu opravdovou radost bez výčitek neumím mít. Ne že bych vůbec nepomáhala potřebným - jak můj manžel napůl v žertu říká, "podporujeme kdejaké Cikáně". Já ale dobře vím, že by moje pomoc mohla být velkorysejší. Dávám sice pravidelně, ale jen určitou část "ze svého nadbytku". Částka, kterou utrácím třeba za holiče nebo za kosmetiku, by někomu mohla zlepšit život. Stejně jako ten mladík - a to vůbec nejsem bohatá - se ale úplně všeho vzdát neumím.

Nejspíš se ve mně až do smrti bude rvát touha po dokonalosti a odchodu do pouště s marnivou holkou, která miluje pěkné střevíčky...

https://www.youtube.com/watch?v=qzwsiNu4EZw