Čas od času se na Signálech objeví článek o tom, jak "my katolíci často a rádi přísně soudíme druhé". Jistě se to v omezené míře někde děje, ale chci se vymezit proti tomu zevšeobecňování. Použiju jako argument svoji vlastní, mnohem pozitivnější zkušenost - i za tu cenu, že napíšu tenhle článek osobnější a bohužel i delší :-) než to běžně dělávám. Štve mě totiž ta schopnost mnoha katolíků sypat si neustále popel na hlavu, a to dobré úplně přehlížet. Nemluvě o tom, že díky často používaným slovním obratům v množném čísle ("neměli bychom dělat", "zamysleme se nad svým chováním"...) ten popel z nějakého důvodu sypou na hlavu i všem okolo sebe. Obvykle aniž by ti okolo o to stáli :-)

Přesně za měsíc uplyne čtvrtý rok od mého obrácení. Byl to jeden z těch zážitků Boží přítomnosti, o kterých zde pod jedním pěkným článkem nedávno proběhla zajímavá diskuse. Z jednoho zážitku, jakkoliv silného, se ale podle mé osobní zkušenosti nedá žít celý život. Jak čas plynul, začala jsem pochybovat, jestli jsem si to vůbec vyložila správně - jestli nešlo jenom o špatně interpretovaný blud, podpořený křehkou psychikou. Potřebovala jsem do plamínku víry, zapáleného ve mně velkou Boží milostí, přiložit polínko rozumu.

Začala jsem pravidelně chodit na mše sv., modlit se a číst knihy, kterých bych si ještě nedávo ani nevšimla: duchovní literaturu, katechismus, Písmo. Poprvé v životě jsem přemýšlela o církevní nauce, o slovech modlitby, o Bohu. Nic z toho nebylo pro mě vůbec snadné. Měla jsem velké štěstí, že jsem zde našla skvělého on-line katechetu, kterému jsem za jeho čas obzvlášť vděčná, protože díky němu jsem nějaké to rozumové polínko měla vždy po ruce a moje víra dál vesele plápolala :-) Byl (je) se mnou celé ty roky nesmírně trpělivý. Nesoudil mě; ale bez obalu mě upozorňoval na omyly, s velkou laskavostí mě napomínal (nejen) za netrpělivost a sebestřednost a bez výčitek mi odpouštěl občasné záchvaty vzdoru. Uměl mě odzbrojit logickými argumenty, když jsem se propadala do zbytečné skrupulozity, pochybností nebo beznaděje. Učil mě číst i mezi řádky a krotit mou prostou zednickou logiku, která se vzpírala všem abstrakcím. Ukázal mi, co bych sama nejspíš nikdy neuviděla, nepochopila. Všechno bylo pro mě nové, měla jsem tolik otázek... tak jako každý konvertita, protože i když mě jako miminko pokřtili a o Bohu jsem věděla, víra v mém životě dlouho neměla místo.

Ne všechno, co jsem se dozvěděla, bylo příjemné. Zjištění, že k mému obrácení došlo ve chvíli, kdy se nacházím (jak se dneska říká) v nestandartní životní situaci, mě stálo hodně slz. Nejdřív ze vzteku a vzdoru, později, když jsem pochopila, to byly slzy lítosti. Dál jsem chodila na mše sv., i když ke svátostem jsem nesměla. O Velikonoční Vigilii jsem zůstávala klečet v lavici jenom já. Všichni to viděli, všichni věděli proč. Přesto na mě nikdo neukazoval prstem, nikdo mě nesoudil. Naopak, náš pan farář mi dokonce řekl, že si váží věrnosti, s jakou mě vídá pravidelně sedat v "mé" lavici, a spolufarnice mě občas přátelsky pozvaly na večeři a snažily se mě všemožně zapojit do chodu farnosti (což ve mně - introvertovi - vyvolávalo značný stres, ale o tom neměly ty dobré ženy ani tušení :-).

Na radu jednoho hodného kněze jsem se po dlouhém vnitřním boji odhodlala využít všech možností pro smíření s Bohem, které Církev nabízí, a požádala jsem o přezkoumání platnosti prvního manželství. Po necelých třech letech přišel rozsudek, který mi dovolil uvést do souladu život duchovní s tím žitým. Bohu díky za tu milost.

Manžel, přestože nevěřící, souhlasil se stvrzením našeho manželství před Pánem Bohem. Za svědky nám šla moje  milá kamarádka s manželem, která dokázala i na dálku domluvit dojemný hudební doprovod našeho jinak velmi intimního obřadu. Mým zpovědníkem se stal právě ten laskavý kněz, jehož články a první knížka stály na počátku mého života s Bohem a který mě celé ty roky doprovázel a povzbuzoval, třebaže kvůli velké vzdálenosti většinou jen virtuálně. První svátost smíření a přijetí eucharistie mě naplnily nesmírnou úlevou, pokojem a radostí. Pán můj a Bůh můj...

Krátce nato u nás ve farnosti začala příprava  ke svátosti biřmování, do které jsem se nesměle zapojila. Všichni se ke mně chovali laskavě a přátelsky, nikdo se k minulosti nevracel. Můj počáteční ostych se po pár měsících proměnil v radost a těšení na další schůzky. Přípravu jsme zakončili dvoudenní duchovní obnovou. Pro mě to bylo další "poprvé" - krásné a nezapomenutelné.

Svátost biřmování jsem přijala spolu s deseti (teď už) mými přáteli z rukou o. biskupa Jana Vokála 14. května 2017 v našem kostele sv. Bartoloměje. Nejmladšímu z nás biřmovanců bylo 13 let, dvěma nejstarším 73. Biřmování prý u nás bylo po dlouhých 15 letech - ale jak skvěle to bylo právě nyní pro mě načasované! :-) Křižmo mě hřálo na čele a já jsem se plná vděčnosti nedokázala přestat usmívat, nešlo to ovládnout, a nejradši bych se rozesmála nahlas. Náš pan farář to později s úsměvem komentoval: "Všiml jsem si, jakou jste měla radost!"

Ten den jsem dostala nejenom pečeť daru Ducha Svatého, ale taky růženec od mé úžasné kmotry: sama ho pro mě vyrobila ze zelených korálků podle návodu, který zde před časem zveřejnil @Vorbis! A taky medailku Panny Marie. Modlit se růženec pro mě bylo vždycky "za pokání", ale teď se to nějakým zázrakem změnilo... začala jsem se ho modlit každý den s velkou radostí. Díky za tvoje šikovné ruce, čas a nápaditost, kmotřičko!

Tohle je moje svědectví: v naší Církvi je velká většina hodných lidí bez předsudků, ochotných pomoct marnotratným, kteří touží po návratu. To, že nazývají věci pravými jmény - hřích hříchem - se s tím nevylučuje. Lidé, které mi Pán poslal naproti, kolem mě nedělali žádné milosrdné tanečky, nepěstovali ve mně sebelítost ani vzdor vůči církevní nauce. Ukázali mi cestu. Povzbuzovali mě, když byla moc příkrá, a vraceli mě zpátky ze slepých odboček. Nepřestávají s tím ani teď, protože stále stojím na jejím začátku a někdy ještě nejistě zkoumám krajnici, jestli mě unese. Na rozdíl od většiny mého předchozího života už ale znám cíl té cesty a věřím, že když Pán Bůh dá, jednou se v něm všichni shledáme. Jasně, že mi je pořád ještě někdy ta katolická košile příliš těsná a často vzpomínám na slova "mého" pana děkana, který mi řekl: "Hano, já vím, ty bys potřebovala větší ohradu. Ale vydrž." Ano, chci vydržet a chci si ten cíl vybojovat, i sama se sebou.

Jeden můj milý přítel, kterému vděčím za mnohé, mi po biřmování napsal: "Církev pro vás udělala vše, co mohla. Teď už je to jen na vás". Já se toho ale nebojím, protože vím, že na to sama nebudu. V Církvi přece není nikdo sám, ani plaché slu-nicko :-) Moji milí signální přátelé, jste důležitou součástí mé Církve. To i díky Vám je teď ze slu-nicka dospělý katolík! A jeden desátek růžence, který se teď tak ráda modlím, je a bude vždy pro Vás.

Miluju Boha a miluju Církev. Je mi s Vámi dobře. Děkuju za Vás, děkuju za přijetí zpátky.