Stala se mi taková věc. Protože odráží něco obecně rozšířeného, podělím se o to s publikem.

Na návštěvě u svých milých známých jsem dlouho do večera vedl rozpravu s jedním chlapcem - velmi bystrým, intelektuálně nadaným -, mladým mužem. Řešili jsme otázku panteismu. Zdali je možné, aby Bůh a svět bylo jedno a to samé, jak panteisté tvrdí. Zdali je to možné racionálně vyřešit, tj. dojít k závěru, že tomu tak být nemůže (a tak přivést ke zřejmosti to, co katolická víra učí). Byla to dlouhá debata. Důsledně jsem v ní zastával panteistické stanovisko a nutil svého (neučeného, ve věci nezkušeného, ale velice přemýšlivého) oponenta, aby ho vyvrátil.

Druhého dne se na mě obrátila jeho maminka (nikdy předtím jsme spolu nemluvili). Vyčinila mi, že příliš přemýšlet není dobré, protože to člověka odvádí od reality. Na otázku, co myslí realitou, řekla, že realita, reálný život spočívá v naslouchání: Druhým lidem - a zřejmě i skutečnosti vůbec. Už jsem se nestačil zeptat, co znamená to "moc" či "příliš" (přemýšlet). Nechtěla se se mnou dál bavit. Ale nebyl jsem ani dostatečně disponován (není divu po tom množství vína, které jsem předchozí slavný den vypil a málu hodin spánku). Takže, zaskočen jejím nečekaným vstupem, reagoval jsem poněkud nervně. Ale to je vedlejší. Nejde o to, vysdílet se z nějakého osobního zážitku.

Otázka zní: Je přílišné přemýšlení něčím ne dobrým?

Předně je třeba se ptát, v čem asi tak spočívá ono "příliš". Buď v "délce času", kterou přemýšlející přemýšlení věnuje. Anebo v hloubce/ šířce, kam až svým myšlením chce přemýšlející proniknout. Což spolu souvisí, protože čím hlouběji, tedy do důsledků chce člověk nějakou věc promyslet, tím více času to zabere. A v tomto čase pak člověk nemůže dost dobře dělat věci jiné, přirozeně velmi důležité, jako starat se o své aktuální nebo budoucí živobytí a mnohé další, tedy všechno to, co tvoří dobře naplněný lidský život. Zdá se, a to zřejmě bylo obsahem onoho napomenutí, že přílišné přemýšlení člověka izoluje do nějakého vnitřního světa, čímž se člověk odtrhává od reality, až nakonec se stane, že zůstane sám, odříznutý od druhých lidí, světa a/i Pána Boha.

Tak nějak asi dobrá křesťanská duše soudí, když vidí, k jakým podivnostem došli ti, kteří příliš přemýšleli. Jako třeba k panteistickému přesvědčení, nebo dokonce k solipsismu. Ale není třeba zacházet až tak daleko. Známe ze zkušenosti nebo alespoň z doslechu, že mnozí tak moc přemýšleli, až se docela vzdálili zdravému rozumu. Známe případy, kdy na fakultu odcházel zbožný katolík a vyšel z ní agnosticky rozleptaný relativista, který v ničem nemá jistotu, nejméně pak v pravdách víry svých otců.

Odtud chápu obavu oné dobré ženy, zbožné matky: Pojala obavu o dobro svého syna a zakročila. Ale nezabíhejme do psychologizací.

Ptejme se: Je pravda, že přílišné přemýšlení škodí? Jistě ano: Jako každou činností se i myšlením člověk unaví; a přepínání vede ke strhání. Nelze přemýšlet stále naplno a o všem, je potřeba si od toho odpočinout, věnovat se něčemu jinému. Ale toho se její tvrzení o škodlivosti přílišného přemýšlení netýkalo. Šlo o to, že příliš přemýšlet = zabloudit od běžné reality a od Pána Boha.

Protože přemýšlení je jak nástrojem tak i jedním z předmětů filosofie, zdá se nám zde vyvstávat něco jako filosofobie. Mezi křesťany nejde o žádnou vzácnost, a to je také důvod, proč píšu tento článek.

Jelikož se obracím především na publikum věřících, v odpověď začněme citací církevní autority, výrokem papeže Jana Pavla II.:

"VÍRA A ROZUM jsou jako dvě křídla, jimiž se lidský duch pozvedá k nazírání pravdy." (viz enc. Fides et ratio).

Když zůstaneme u tohoto obrazu: Je snad na tom ten, který křídly máchá moc, hůře, než ten, který jimi máchá málo? Ale nepředbíhejme.

Kvalita myšlení spočívá v jeho finalitě, v tom, co je jeho cílem. Tím není nic menšího/většího, než pravda. Opakem pravdy je ne_pravda, což v řádu myšlení znamená omyl. Omyl může být jak na konci dlouhého přemýšlení, tak i na konci přemýšlení krátkého. Omyl může být na začátku dlouhého přemýšlení, stejně i na začátku přemýšlení krátkého. Problém tudíž nespočívá v tom "jak moc", ale v "jak" - se přemýšlí.

Statisticky, pravděpodobnostně vzato, čím více myšlenkových úkonů člověk udělá, tím vícekrát se může zmýlit. Když to přivedeme ad absurdum, můžeme říct, že se jistojistě nebude mýlit ten, kdo nepřemýšlí vůbec. To je ale nemožné a nemožné to je i jen tvrdit, protože takové tvrzení už je výsledkem nějakého přemýšlení. Ale jakého? Špatného.

Přemýšlet lze tudíž buď dobře, nebo špatně. A tak i s filosofií, jež má za nástroj myšlení: nelze než filosofovat dobře, nebo špatně. Říci například, že filosofie je nesmysl a na nic, je filosofický výkon. Jeho hodnota spočívá v jeho pravdivosti. Co ale říci o někom, kdo říká, že to co říká, je nesmysl a na nic? Lidově se tomu říká 'kálet do vlastního hnízda'.

Jiří Fuchs (neberte to jako odvolávku na autoritu, ale jako odvolávku na autora následující myšlenky) ve své úvodní úvaze o filosofii říká něco v tom smyslu, že jestliže na počátku filosofie stojí údiv (jak se běžně traduje), pak je to údiv nad skutečností omylu. Zastavme se u toho a zkusme tuto myšlenku krátce rozvést.

Nikdo nechce být klamán (říká Filosof (jak nazývá Aristotela sv. Tomáš)). Nikdo nechce být klamán druhým, tím méně sám sebou. Protože ale omyl se nalézá v myšlení, nastává pro myslícího problém. Protože myslící je každý (dospělý zdravý) člověk, měl by být fakt omylnosti každým člověkem vzat vážně. Co když se totiž mýlím v tom, co si myslím (říkám, tvrdím)? Co když se mýlím i v tom, co mám jaksi samo sebou za jisté?

Ať už se člověk takto ptá, nebo neptá, nemůže z této smyčky, kterou mu klade jeho vlastní myšlení, uniknout. Každou svojí výpovědí si totiž činí nárok na pravdu - bez ohledu na to, jestli si to uvědomuje, nebo ne. Pokud kriticky poodstoupí - to právě má zprostředkovat vstupní úvaha o omylu -, musí vzít jako možnost, že se mýlí. Jinak řečeno, že možná platí opak (či nějaká alternativa) toho, co si myslí (říká).

Každého, kdo toto (skutečně) nahlédne, se zmocní onen (nepatetický) údiv, který zároveň působí velkou nesnáz. Jak totiž dojít jistoty (poznání a vědění)?

Mnozí tuto nesnáz řeší tím, že od ní utečou. Jenže každý, kdo rozumí tomu, o čem je řeč, chápe, že není kam utéct. Do praktického života? Ten ale realizuje člověk - myslící bytost. Když prohlásí, že pro život je podstatná praxe, nikoli přemýšlení o pravdě a omylu a mnoha dalších věcech, tedy třeba o tom, že podstatnou je praxe, potom i to je závěrem jeho myšlení. Pokud prohlásí, že přílišné přemýšlení (ať už tím myslí cokoli jiného, než prostý fakt, že z přílišného přemýšlení bolí hlava), potom je to opět výkonem jeho myšlení. Zbývá jediné: Buďto člověk přemýšlí dobře, nebo špatně. Buď se pravda v jeho myšlení realizuje, nebo nikoli.

Vraťme se k úvodní papežově citaci o rozumu, k jeho poetickému obrazu křídla, kterým se člověk, spolu s vírou (křesťanského náboženství), pozvedá k pravdě. Není to filosofický argument. Protože se ale obracím k publiku věřících, a tam má - oproti filosofii - autorita první místo v argumentaci, úmyslně se ho držím: V čem totiž spočívá ona obava, nedůvěra v rozum, nedůvěra ba jakési apriorní přesvědčení, že pokud v přemýšlení člověk více prodlí, zabloudí?

Řekl bych, že je zakleta v předpokladu, že kdo moc přemýšlí, už tím se mýlí; že v samotném rozumu vězí bludný kořen. Anebo ještě dál a hlouběji: že existuje dvojí pravda: myšlení a víry. Že přemýšlením jdu k jedné, vírou k druhé; a navzájem jsou nesourodé. Ale právě v tom se mnoho dobrých duší mýlí. A i proto Matka Církev - příkladně ústy nejvýš pověřeného - ujišťuje své děti, že člověk je schopen svým rozumem dosahovat pravdu. A nejen nějaké banální pravdy, jako že 2+2=4, a že cihla k cihle a je z toho zeď, ale i pravdy o Bohu, o povaze světa a - a o to nám zde jde - o schopnosti lidského myšlení dosahovat pravdu.

Obava z údajného zla přílišného přemýšlení je tudíž protismyslná jak z povahy samotného rozumu, tak i z povahy katolické víry. Zlo není v dlouhém či přílišném přemýšlení, ale v špatném přemýšlení. A většinou nikoli dlouhé, ale naopak krátké/ zkratkovité přemýšlení je na vině, že se člověk mýlí.

Aby to každý správně pochopil: Nikdo není povinen dlouze/ moc/ příliš přemýšlet, tj. trápit se důkazy a vyvracením těch a oněch tvrzení, natož aby tím zanedbával své každodenní povinnosti. Měl by se ale, i když se mu třeba i zdá opak, zdržet toho, zrazovat (druhé i sebe) od přemýšlení. Ne z nějakého někým nadekretovaného nařízení, ale z vlastního rozumu.

Vynikajícím je v tom příklad sv. Tomáše, učence, který se svým přemýšlením nejenže nevzdálil realitě, ale byl jí - ze své cely, ve své mysli i srdci -, velmi blízko. Církev nám naznačuje, že jí byl v jistém významném smyslu mnohem blíž, než většina těch, kteří ji svojí mnohotvarou zkušeností každodenně zakoušejí. Jinak řečeno, že i když nikdy nerealizoval mnoho z toho, co je možné (a bohulibé) v lidském životě realizovat, přesto se nevzdálil realitě. Naopak. A posloužil tím všem tzv. prostým věřícím, kteří nikdy nebudou mít čas a intelektuální kapacitu k tomu, aby dokázali rozplést například otázku "dvojí pravdy". A mnohé další.

Neboť jak košatým je strom života, tak košatými jsou omyly o něm - v celku i jednotlivostech.

Proto přeji svému mladému příteli (a každému), aby se nebál přemýšlet. A nejen aby - spíše než málo - více přemýšlel, ale aby byl důsledně domýšlivý!