„Jsem už od půl páté vzhůru,“ přivítal mě manžel rozmrzele, když jsem přišla jednou ráno ještě celá rozespalá do kuchyně.

„Proč, prosím tě?“ nechápala jsem. To mně by se stát nemohlo.

„Nevím... vzbudilo mě světlo.“

Jak ho to světlo vzbudilo? – přemýšlela jsem (už radši potichu). Není vidět spícíma očima, pod zavřená víčka se nedostane. Není slyšet ani cítit. A oknem otočeným na západ, navíc přes zatažené žaluzie, ho ani nemohly pošimrat na nose první sluneční paprsky. Tak jak...?

 

"Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mě věří, nezůstal ve tmě." (Jan 12,46)

"Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo." (Iz 60,1)

Světlem nás, křesťanů, je Ježíš Kristus. Už příští sobotu večer budeme zahajovat Velikonoční Vigilii slavností světla... mám moc ráda ten obřad. Sejdeme se na zahradě fary, kde kněz posvětí nejdřív oheň a pak i paškál, velikonoční svíci, symbol světla Kristova. To přirovnání považuji za velmi krásné a výstižné. Tak jako svíce obětuje svoji fyzickou existenci pro plamínek, tak Kristus obětoval svůj život pro nás. A tato jeho fyzická oběť (a následné zmrtvýchvstání) zažehla v nás, křesťanech, plamen víry.

Křesťané nejsou samozřejmě první ani jediní, koho svíce a oheň nějakým způsobem zaujaly. Svíce v kultu používali už Římané. Nejsou jen symbolem světla, ale také symbolem individuální duše (v pohádkách mívá zosobněná smrt moc nad hořícími svíčkami, z nichž každá představuje jeden lidský život) nebo vztahu ducha a hmoty (plamen stravující vosk)... Podobně oheň byl odpradávna uctíván mnoha národy, jak víme z udržování stálého ohně v chrámech nebo v domácím ohništi (např. u Germánů zaháněl zlé duchy, proto nesměl nikdy vyhasnout). Jeho ničivost ale byla vykládána i jako prostředek k novému zrození (mýtus o Fénixovi). Uctívána byla četná ohnivá božstva. Řecká přírodní filozofie spatřovala v ohni počátek všeho bytí.

V Bibli se setkáváme na různých místech s verši, v nichž je oheň obrazem Boha: „keř v ohni hoří, ale není jím stráven“, „sloup ohnivý“ (Ex). Jindy symbolizuje Ducha sv. (Mt 3,11; Sk2,3), ale i obraz hříchu (Iz 9,17). Apokalyptické obrazy zkázy líčí ohnivá kola, zvířata dštící oheň atd. Při Velikonoční Vigilii je význam ohně vnímán jako posvátný a očistný.

Až poneseme za týden tu velkou zapálenou svíci z farní zahrady do kostela, budeme kráčet přes naše náměstí v ne příliš velkém průvodu. Povedou nás ministranti nesoucí kříž a pan farář bude ten křehký plamínek na paškálu pečlivě chránit před větrem, aby nezhasl. Kolemjdoucí lidé se budou divně tvářit a kroutit hlavou a někteří si nás možná zase vyfotí jako nějakou atrakci... ano, dá se říct, že to je určitá demonstrace naší víry. Až přijdeme do zhasnutého kostela, třikrát se v průvodu zastavíme a na zvolání "Hle, světlo Kristovo!" odpovíme všichni "Sláva tobě, Pane". Zapálíme si přinesené svíčky - ti vpředu přímo od paškálu a pak budou posílat plamínek světla ostatním dozadu do setmělého kostela, na znamení toho, že Kristovo světlo přemáhá temnotu hříchu a smrti. Se zapálenými svíčkami se shromáždíme před oltářem a pan farář zazpívá Exsultet, oslavný chvalozpěv na Velikonoční svíci, která je znamením vzkříšeného Krista.

Světlo Kristovo... dostane se mi pod zavřená víčka? Probudí mě? Nezhasíná můj plamínek víry?

 

A Velikonoční Vigilie bude pokračovat... bohoslužbou slova, křestní bohoslužbou, Eucharistií... Po staletí stejná, ale pro mě letos s jistým poprvé. Díky za to, Pane.