Ora et collabora

„Posvěcující milost je základem přátelství s Bohem. Navázání přátelství s bytostí, která nás absolutně přesahuje, však nemůže záviset na nás samotných. Stejně tak si sami nemůžeme dát dobra, jež jsou plodem Božího přátelství. Na svém tvůrci si tvor nemůže vynutit nic.                     

                                                                                       otec Jeroným¹

    Graham Green v jedné ze svých povídek² píše o spisovateli, který psával romány s neobvyklými katolickými hrdiny (autobiografický prvek?).  Tento popisovaný muž přestal žít se svou ženou a našel si milenku, kterou nedokázal opustit. Nemohl chodit ke zpovědi ani k přijímání („Znáte podmínku rozhřešení? Pevný úmysl nápravy“). I když po patnácti letech jeho milenka umřela, svou situaci nenapravil a náhodnému společníku, který v mládí obdivoval jeho knihy, vysvětluje proč:

„Tak proč jste se nemohl vrátit?“

„Bál jsem se. Ještě pořád se bojím.“

„Toho co Vám řekne kněz?“

„Vy máte ale divné ponětí o církvi. Ne toho ne, co by řekl kněz. Ten by neřekl nic. Vždyť je to asi ten největší dar, jaký můžete dát knězi ve zpovědnici, když se po letech vrátíte. Připadá mu, že je zas k něčemu dobrý. Ale copak to nechápete? Dneska už je mi jasné, že můj nedostatek náboženského smýšlení je vlastně konečný důkaz toho, že církev má pravdu a že víra je správná. Dvacet let jsem se před milostí uzavíral, a moje náboženské smýšlení odumřelo přesně tak, jak mi to kněží tvrdili. Nevěřím v Boha, v jeho Syna, v jeho anděly a v jeho svaté, ale vím taky, proč nevěřím. Protože – církev má pravdu, a co mě učila je pravda. Dvacet let jsem žil bez svátostí, a je to na mně znát. Ta oplatka musí být něco víc než kousek oplatky.“

„Ale co kdybyste se vrátil?“

„Kdybych se vrátil a moje náboženství se mi nevrátilo? Toho se právě bojím…“

    Je to samozřejmě jen povídka, ale je pro mě důležité vědět, jak závislý jsem na nadpřirozené pomoci! Co musím, je tisknout se ke kmeni, který mě vyživuje. A můžu toho dosáhnout i zcela praktickými kroky ³. Pravidelné svátosti, prosby o růst ve cnostech a prosby o dary - Není to, že můžu mít podíl na nadpřirozeném životě, obsažené v téhle neuvěřitelné větě?:

Ježíš jim řekl: „Ve vašem zákoně je přece psáno - Řekl jsem: jste bohové.(Jan 10, 34)

Milost posvěcující není název období, kdy mou duši netíží žádný těžký hřích a já mohu k přijímání (i když samozřejmě!). Je to dar a předpoklad pro to, abych mohl žít nadpřirozený život. Také jste při zpětném ohlédnutí vnímali období pravidelných zpovědí a přijímání jako...  Dál už o tom psát nebudu. Stydím se.

„Posvěcující milost je nezasloužený dar, kterým nám Bůh dává svůj život; je vlita Duchem svatým do naší duše, aby ji uzdravila z hříchu a posvětila ji.“

KKC 2023

 ^{1 Otec Jeroným, Růst v nadpřirozeném životě, str. 26}

^{2 Graham Green, Vědomí skutečnosti, str. 95}

 ³  Někomu to může připadat málo duchovní - ty viditelné svátosti. Už jen třeba zpověď, kdy své hříchy říkáme před dalším člověkem...Jeden kněz mi vyprávěl, jak dělal duchovní podporu na festivalu United. Organizátoři z řad evangelíků se dozvěděli, že se satanisté jejich festival nějak snaží napadnout duchovním bojem. Organizátoři vzali takový ten pětilitrový barel kuchyňského oleje, pomodlili se u něho k Bohu a pak celý ten areál obešli a oblili tím olejem. Ach ono "viditelné znamení neviditelné Boží milosti"