"Připustit si, že se v mé víře nacházejí oblasti, kterým zcela nerozumím, které mi nejsou (snadno) pochopitelné a přijatelné. Najít odvahu je pojmenovat a konfrontovat se s různými postoji, vyžaduje mnohdy větší víru než se spokojit s jednoduchou odpovědí, která všechny otázky a pochyby zametá pod stůl. Otázkou zůstává, jestli víra, která si neklade otázky a nepochybuje má prostor, kam by mohla růst..." @majkiki 12.2.2017 20:06

Víra - "2.Psychologický a náboženský význam: celková důvěra v nějakou osobu, instituci nebo nauku."

Nadpis z knihy pana Halíka (kteoru jsem nečetl) vzbuzoval tady na signálech už v minulosti mnoho emocí, i proto jsem si ho vybral. Neusiluji o kontroverzi, chci jen nastínit, pro potřebu diskuze, jak věci vnímám já, podělit se o to, čemu věřím. Prostě jít s kůži na trh.

"Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného." Důvěřuji Bohu. Mám s ním zkušenost, s jeho působením v mém životě. Dal mi manželku, kdyby nic jiného, ale On se stará i nadále, vždyť čím více dávám, tím více od Něj dostávám. Kdyby se křesťanství ukázalo jako lež, kdyby neplatilo "věřím v jednoho Pána Ježíše Krista", byl bych jistě židem, tak moc důvěřuji Bohu. A náš vztah se, pochopitelně, proměňuje v čase. Jsou okamžiky, kdy je těžké se odevzdat do Jeho rukou, přijmout Jeho vůli, ale důvěra v Něj mi vždy velí hledat tu cestu k Jeho vůli. To je alfa-omega mé víry. Stále hledat Jeho vůli.

"Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev." Na můj vkus přiliš mnoho pojmů, nemám všechny promodlené, dost možná i šlápnu vedle. Dobře mi tak. Protože důvěřuji Bohu, důvěřuji také Jeho církvi. Tak jako je jeden Boží lid ve Starém zákoně, tak je jedna Církev, která je bez chyby, bez hříchu, protože je vedena Duchem svatým. Církev nehřeší, hřích je věcí konání lidí. Církev je všeobecná, je zprostředkovatelem spásy všem lidem na celém světě a je zde pro všechny.

Zárukou pravosti církve je pak apoštolská posloupnost, protože jsou to právě apoštolové, jejichž zprávě jsem uvěřil. Zprávě o "Pánovi (ve smyslu šéf, hospodář, Dominus, Kyrios, nikoli jako že to není paní), jednorozeném Synu Božím, který se zrodil z Otce přede všemi věky: o Bohu z Boha, Světlu ze světla, o pravém Bohu z pravého Boha, zrozeném, nestvořeném, jedné podstaty s Otcem: skrze něho všechno je stvořeno. Který pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha Svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Který byl za nás ukřižován, za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben. Který třetího dne vstal z mrtvých podle Písma, vstoupil do nebe a sedí po pravici Otce. A který znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce". Možná je to rouhání, ale o spánosném působení získám důkaz až po smrti, můj vztah s Ježíšem Kristem je velmi vlažný, ve srovnání s Bohem - Otcem. Je pro mě správcem mé spásy.

Vztah s Duchem svatým nepřesahuje povinnost kréda "s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků". Tedy je ve trojici. Působení Ducha svatého (Působení Pána Ducha svatého ("oživovatele, který z Otce i Syna vychází") vnímám jako způsob, jakým Bůh zachovává (udržuje naživu) církev svatou, bez poskvrny. Svatého Ducha zvu do situací, většinou mezilidských vztahů, které přesahují lidské možnosti.


Bůh dal církvi Boží přikázání a moudrost Ducha svatého. Ohromné dary. Proto důvěřuji i církvi jako instituci a když najdu učení, kterému nerozumím, snažím se rozumem dohledat maximum zdrojů, které mi církevní pohled na věc vysvětlí. Možná to vypadá jako slepá poslušnost, pro mě je to ale důvěra v Boha. Církevní autorita není autoritou lidí v ní obsažených. Církevní autorita je zaštítěna samotným Bohem.

Citovat církevní učení (a pokud píši "církevní učení" pak vidím "Boží přikázání") je snadné, dokáže to každý, kdo umí kopírovat a vkládat texty. Přijmout církevní učení je těžké a je to pro mě neprošlápnutá cesta, trnitá cesta. Začlenit plnění církevního učení do svého života je boj na zbytek života.

"Na každou otázku existuje jednoduchá, snadno pochopitelné, nesprávná odpověď". Snaha o žití Božích přikázání není jednoduchá, není to cesta bez otázek, není to cesta bez pochybností. A právě takovou víru podle mě žije každý upřímný křesťan. Víra, která se neptá, není podle mě víra živá. Něco žít znamená klást otázky, které přináší život.

Obviňovat kohokoliv, že citací katechismu nebo církevního učení dává jednoduchou odpověď a nepřemýšlí nad věcí, je nepochopení. Církevní učení je maják pro hledající, ke kterému mají upínat svůj zrak. Kristus na moři, ke kterému máme kráčet i když rozum říká, že je to pitomost. Boží přikázání jsou směrem našeho života.