Patřím/řadím sám sebe do skupiny lidí, kteří se snaží trochu více přemýšlet nad tím, co jí. Snažím se nakupovat víceméně přirozené suroviny, čtu složení na obalech a naše domácí kuchyně má určitá pravidla, která nedovolují jíst jednoduše vždy a všechno. Přesto se mi nelíbí určitý trend zachovávat jakýsi neporušitelný alternativní kánon, který určitá jídla blogujících kuchařek vyřazuje, protože "párek se špagetama je prostě už moc" atp. Dovolím si skromně podotknout, že temná vyjímka jedné nechutné "šlichty" v jinak dokonalé kuchařce potvrzuje pravidlo umělce. Protože proč to neříct, jsme jenom lidi. Proto jsem si pro postní dobu připravil toto téma o jídle... alespoň tím splním požadavek určité nezbytné kontroverze.

Stigma jménem Hruška

Láďa Hruška je pašák. Ještě když byl na televizi Prima vcelku neznámý redaktor, už tehdy jsem svou drahou upozorňoval na jeho neobyčejný talent podat obyčejnou zprávu tak vehementně, že jsem si po dvou relacích Prima zpráv pamatoval jeho jméno. Co se stalo po jeho přechodu na Tv Nova víme všichni. Zrodil se idol "prostých lidí" představující "neobyčejná jídla" z levných surovin. A to levných ve všech smyslech toho slova a tolik vysmívaných lidmi, kteří si připadají neobyčejní. Cesta, kterou nastoupil, nebyla však nevyšlapaná. Určitým způsobem ji připravil do jisté míry mistr Babica, jenž nenechával nikoho na pochybách, že ačkoliv z receptu nemáme žádnou surovinu, máme možnost dát si tam místo toho cokoliv jiného. Místo čehkoliv cokoliv konkrétního jiného.

Tím začala nechutná honba na všechno, co zavání na talíři obyčejností. A nejenom tou "levnou", "hospodskou" nebo prostě jen "málo alternativní". Vzniklo stigma "Hruška", které nenechá na receptu, který obsahuje byť jen maličké podezření na špatnou surovniou, křidýlko na stehýnku a stehýnko na křidýlku. Nebo lépe, nit na zástěře suchou. Vzniklo stigma "Babica", které zatracuje všechny, kteří nahradí limetku citrónem. (Barbaři!)

Blogující kuchařka

Je tu určitý trend, který i jako člověk konzervativní vnímám docela pozitivně. Vzhledem k tomu, že foodblog jako formát vytváří pro nakladatele velice atraktivní možnost, jak z hotové blogové kuchařky (která je mimochodem už nafocená!) s minimálními náklady na redakci vydat knihu, nakladatelství chrlí jednu kuchařku za druhou. Vydání se dočkalo i několik mých oblíbenkyň a nastal problém. Ne ve mně, ne v autorkách. Nastal problém ve čtenářích, kteří mají určité neoblomné představy o jídle, které nesplňuje určité subkulturní normy superzdravého, nebo alespoň zdravého jídla. Co s tím? Co s mistrem, který se utne, může ještě dostat šanci, nebo jako mistr prostě končí? Jsou to kuchařky rychlokvašky, když jejich výtvory nedosahují ideálu zdravé kuchyně? Jak daleko je od biokuchařky k Láďovi Hruškovi?

Hlavní chod

Není pravidlo jak jíst. Existují poučky, co a jak jíst, ale prostě neexistuje definitvní sada pravidel na to, jak jíst. Ano, jsou poučky, ty nás však nemají limitovat, ale říkají nám, co je k čemu dobré, co se k čemu hodí. A říkají to proto, abychom mohli komponovat. Proto je vaření tak zábavné a spíš než víra nebo přesvědčení (politické hnutí, doplňte sami) se samo jídlo a jeho příprava řadí do sféry umění. Ano, v konzumním věku si sednem a a čekáme, kdo nám co dobrého připraví. A když to je dobré, přirozeně se ptáme po receptu, protože si to (mnohdy) musíme připravit sami! Ale horší past, než jenom pasivně konzumovat, je učit se jídlo připrovovat podle přesně stanoveného diagramu(!). Stát se robotem na vaření (konkrétně v tomto případě stoprocentně superzdravého jídla) je začátek konce každého umělce. Ta kuchařka od babičky není příručka, je to inspirace. Tan návod na internetu není návod, je to inspirace. A Hruška není ďábel, je to jenom afektovaný redaktor, který našel díru na trhu.

Závěrem... ne, Zákusek! (zní to líp)

V určitých životních etapách si vytváříme mapy zakázaných jídel. Ať už v rámci svého vlastního vědomí, nebo v prostoru sociální interakce. Přisuzujem jim negativní vlastnosti, (i když je třeba materiálně mají) ostrakizujeme je, ale nekonzumujeme je každý den. A přitom na ně někdy máme chuť (těhulky samozřemě vědí své), ale svazujeme se buď sami, nebo nás svazuje okolí. Při rozhovoru se oblíbená autorka omlouvá za tu jednu "prasárnu", co v kuchařce má. A já říkám, nemá se za co omlouvat, má na tu svojí jednu prasárnu ze sta výtečných receptů právo! Je potřeba překročit práh zažitých představ, a to v jídle především. Je potřeba mít to jedno "svoje" jídlo! Je potřeba tvořit omáčku bez limitů, protože svoboda začíná v kuchyni! Je potřeba uvařit si svojí Hrušku jednou pro vždy!

(Autor rozhodně varuje před aplikací výzvy závěrečného odstavce v postní době!!!)