Asi před 15 lety k mým dvěma klukům přibylo děvče z daleké Indie. Jmenovala se Vilma. Potom přišla Sujatha a po ní Lorina - různý věk, různé náboženství, různé sny. Účetní, učitelka a (snad) budoucí lékařka. Projekt Adopce na dálku jsem považovala za přínosný a smysluplný, protože darovat vzdělání - to není jednorázová almužna, určená k okamžité spotřebě. To jsou otevřené dveře k lepšímu životu, k nezávislosti, nabídnutá šance, jak se dlouhodobě vymanit z bídy. Dělá mi velkou radost sledovat v dopisech, jak zprvu kostrbatá latinka přechází do sebejisté angličtiny a prohlížet si vysvědčení a fotky, na kterých se vyplašené děvčátko během let proměňuje v mladou ženu. Díky tomu, že dopisy od dětí chodí jenom jednou za půl roku, je ten pokrok vždy velmi znatelný.

Indie je úžasná země. Odjakživa mě fascinovala její kultura a historie a to se díky studiu antropologie a indických náboženství ještě prohloubilo. Ale spolu s lepším poznáváním toho "jejich" světa se taky zrodila pochybnost, jestli je správné (byť s dobrým úmyslem) zasahovat do cizí kultury. Jistě, indický kastovní systém do mých "západních" očí přímo bije svou sociální nespravedlností: vždyť tomu, kdo se narodí v nejnižší kastě, nedává šanci ani vlastní pílí změnit svoji budoucnost k lepšímu. Rozdělení na kasty je sice v Indii dávno postavené mimo zákon, ale přesto je pořád běžně praktikované a s indickou společností pevně spjaté. Ale kdo jsme my, abychom soudili? Než se nad tím rozhořčíme, zamysleme se nad sociálními nespravedlnostmi v "našem" světě - jak nám připadá normální (ač je to nezákonné), že za stejnou práci berou ženy nižší plat než muži, jak předsudečně se chováme k některým menšinám atd. Nechci to tu rozebírat, jen upozornit na ten dvojí pohled (něco jako pověstná, dobře viditelná tříska v bratrově oku, versus neviditelný trám v oku mém).

Přemýšlím nad jednou věcí: mají ty "moje" holky, které samozřejmě všechny pocházejí z té nejnižší vrstvy, vůbec ve své zemi šanci na uplatnění? Budou moci ty svoje skromné sny realizovat? Ale hlavně - neubližuje jim naopak, že díky dosaženému vzdělání líp vidí tu nespravedlnost kastovního systému, ale přitom ji nemůžou nijak ovlivnit? Zvlášť si tyhle otázky kladu u Sujathy, která je hinduistka - a součástí jejího náboženství je přijetí podřízeného postavení, do kterého se narodí. Nikdy na ně ale nedostanu odpovědi, protože ukončením jejich studia náš kontakt končí. Chápu to. "Cílem je umožnit znevýhodněným dětem vzdělání a zároveň přitom podpořit rodinu, komunitu a oblast, v nichž dítě žije. Osobní citové vazby mezi dárcem a dítětem nejsou cílem programu." Nejsou... ale těžko se jim třeba po deseti letech kontaktu ubránit :-)

Je to, co pro ta děvčata dělám, objektivní dobro? Nepochybně je tenhle projekt dobrý pro mě - dárce. Poslední dobou ale často přemýšlím, jestli si tím jen nekupuju odpustky pro svoje svědomí. Pomáhat můžu přece i tady, v mé vlastní kultuře. Proč je o tolik snadnější cítit lásku k bosému děvčátku v Indii, než ke špinavému cikáněti odvedle?

A jak obracím ty svoje teorie zprava zleva... tak otevřu schránku a vyndám z ní obálku s mnoha známkami a s dopisem, který je zase o půl roku dospělejší. A čtu slova díků, která mi připadají nepřiměřená, a čtu o jejích modlitbách za mě a jsem dojatá, že na druhém konci světa někdo myslí na nepatrné slu-nicko tak moc, že o tom mluví i s Pánem Bohem. A všechny pochybnosti (na čas) zase potlačím a vím, že s tou podporou nepřestanu, ať už z jakkoliv "vznešeného" důvodu. Je to ode mě sobecké?

Pane, nalož s tímhle mým skutkem, jak uznáš za vhodné. Jen prosím, ať těm mým holkám dobře míněná snaha o pomoc nekomplikuje další život. Amen.

 

P.S.: Trocha odlehčení – dnes si už prý můžete adoptovat i kněze  :-)