Jako dítko školou ještě nepovinné, trávíval jsem dost času u našich příbuzných na Moravě. Vyrostl jsem vlastně na vesnici, i když trvalé bydliště mám ve velkém a architektonicky poměrně hnusném městě na úplně opačném konci republiky.
Naši příbuzní bydlí na maličké vesničce v malebném, ale zapadlém koutku Moravy. Coby dítku mi neuniklo skoro nic ze svérázu místního života. Maškary, každoroční zabíjačka, dětské obavy před klekánicou, která prý obchází dědinou poté, co se odzvoní k večerní modlitbě. Později, když obava z mýtického stvoření poněkud opadla jsem se takhle k večeru vypravil k obecní kapličce. Klekání zvonila ručně stará paní, typ pohádková babička, která bydlela přes cestu od kaple. Odzvonila, dokonce mne nechala chvíli si zazvonit, klekání skončilo - a klekánica nikde ... To bylo někdy těsně předtím, než jsem nastoupil v hnusném městě na opačném konci republiky do první třídy. A různých zážitků a příhod bylo v oné vesničce bezpočet. Uznejte sami: kterému děcku se dnes může stát, že ho maminka pošle na nákup, a cestou zpátky ho potrká naštvaná koza, pasoucí se kousek od krámku? Kdysi se mi to stalo. Kdybych celý život trávil jenom ve městě, nic takového bych nezažil.
Jak roky plynuly, začala se dědina měnit. Nejen v tom, že staří zemřeli a řada chalup se stala pouze lufťáckými destinacemi. Staré chalupy se začaly předělávat a některé se proměnily na haciendy, jako vystřižené ze satelitních městeček. Má teta to jednou přiléhavě komentovala: "Mrvijou akorát vesnicu."
Jsem rád, že si pamatuji ještě našu dědinu tak, jak vypadala dříve. A doufám, že mi milý Pán Bůh dopřeje dobrou paměť. Před nedávnem jsem do naší vesnice přijel - tetu, autorku výše uvedeného výroku, jsme pohřbívali. Na její slova jsem si vzpomněl, když jsem z kuchyně chalupy vyhlédl z okna. Přímo přes silničku od nás vyrostl bungalow ... v sousedství staré půvabné chalupy s křížem a letopočtem výstavby na štítě působí jako pěst na oko.
A tak mne napadlo: Jak jsme na tom s dědictvím otců, za které prosíme ve známé písni, aby nám bylo zachováno? Byť tedy v tomto případě nejde o dědictví duchovní, ale to hmotné.
Komentáře
Tak máme zatím až tři obviněné: majitele, který si stavbu objednal, stavitele, který ji navrhl a realisoval, a úředníka, který ji schválil a povolil. Hlavním hybatelem je objednatel, kterého ale někteří hledíme vyvinit - zřejmě s ohledem na to, že jeho případné buranství je omluvitelné, zatímco další jmenovaní jsou odborníci, a tak u nich právem očekáváme alespoň v rámci oboru určitou kultivovanost.
Jenže stavitel je korumpován vyhlídkou na zisk (který by mu možná ušel, kdyby odmítl vyjít vstříc objednatelovým buranským choutkám) a úředníkovi to za to, že ho objednatel kvůli odepřenému povolení nebude mít rád, nejspíš nestojí.
Tím alespoň před mým soudem hlavní břemeno padá přeci jen zpátky na objednatele a na rty se dere rádobymoudro "mít prachy je velká zodpovědnost".
Třeba takové méně násilné mi připadalo, jak to udělali jedni naši známí z vedlejší vesnice. Potřebovali rozšířit barák, protože realizovali takový ten model, kdy víc generací jedné rodiny žije když ne v jednom baráku, tak "v jednom areálu". Postavili sice takovou tu moderní typizovanou příšernost, nicméně s ní vyplnili prostor po starším hospodářském objektu ve dvoře staré chalupy. Takže příšerně to vypadá jen na dvoře. Když člověk stojí na silnici před vraty, nevidí z té novostavby vůbec nic.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.