Někdy se stane, že rozvedený, který žije v novém svazku, a jehož jedinou možností jak přijmout svátosti je mimo jiné zavázat se k úplné sexuální zdrženlivosti, apeluje na služebníky církve, aby na něj neuvalovali požadavek tak velké oběti, jakou je sexuální zdrženlivost (totiž požadavek žít podle pravdy o manželském svazku), ale v rámci pastoračního přístupu dbali na milosrdenství, a byli tak pamětliví slov Pána Ježíše Krista: „Milosrdenství chci, a ne oběť.“ (Mt 9,13; 12,7)

Oběť

Taková exegeze slov Božího Syna se jeví jako poněkud povrchní a legalistická. Když Pán Ježíš hovoří těmito slovy k posluchačům o svém úkolu léčit nemocné, povolávat hříšníky, odkazuje se tak na starozákonní pisatele, kteří nehovoří o oběti ve smyslu břemene, které doléhá na člověka (o oběti sebeovládání), nýbrž hovoří o oběti ve smyslu kultickém, o oběti jako kultu Bohu, hovoří o liturgii. A tuto starozákonní liturgii svatopisci svým způsobem podrobují kritice. Neodsuzují však obětní bohoslužbu obecně – pro ni samu –, vždyť jde o předobraz oběti dokonalé, nýbrž odsuzují přístup k ní. Odsuzují přístup k bohoslužbě jako k určitému automatu, kde nezáleží na ničem jiném, než na správném postupu obřadu, kde nezáleží na vnitřní dispozici člověka, kde nezáleží na tom, zda člověk plní Boží vůli i v jiných oblastech.

Tak Samuel podle exegetů upozorňuje, že Bohu se líbí vnitřní poslušnost zákonu, ne pouhý vnější obřad, kterým, když se k němu přistupuje bez poslušnosti, se nevzdává pocta Bohu, ale jde o modloslužbu: „Líbí se Jahvovi celopaly a oběti tak jako poslušnost vůči Jahvovu slovu? Ano, poslušnost je lepší než oběť, učenlivost lepší než tuk beranů.“ (1 Sam 15,22)

Prorok Amos prezentuje rozhořčení Boha nad náboženským pokrytectvím, kdy člověk sice koná bohoslužebné úkony, ale přitom pohrdá základními Božími přikázáními spravedlnosti a lásky: „Nenávidím vaše svátky, pohrdám jimi a ani cítit nemohu vaše slavnostní shromáždění. Když mi přinášíte celopaly…, vaše nekrvavé oběti příznivě nepřijímám, na oběť vašich tučných zvířat nepohlížím. Vzdal ode mne hluk svých písní, ať neslyším hudbu tvých harf! Ale právo ať se valí jako voda a spravedlnost jako potok, jenž nevysychá.“ (Am 5,21–24)

Znalci vysvětlují, že hřích spočívá v neposlušnosti, která odmítá dbát Boží vůle a zároveň v rámci kultu projevuje horlivou úctu. Amos ironizuje: „Jděte do Betelu a hřešte! Do Gilgalu – hřešte ještě víc! Zrána přinášejte své oběti, každý třetí den své desátky; spalujte v oběť chvály kvašené chleby, rozkřikujte své dobrovolné oběti, ohlašujte je, protože právě tohle se vám líbí synové Izraele!“ (Am 4,4–5) V komentáři čteme, že prorokovo zdůrazňování „své“ oběti, „své“ desátky, „své“ obětní dary, „vám“ se to líbí, má naznačit, že takoví účastníci bohoslužby plní svá vlastní přání, ale ne Boží vůli. Žalmista připomíná: „Neboť ty si nikterak nelibuješ v oběti, o celopal nestojíš. Obětí Bohu je zkroušený duch, zkroušeným, zdrceným srdcem, Bože, nepohrdáš.“ (Žl 51(50),18–19) U proroka Ozeáše čteme: „Neboť se mi líbí láska, a ne oběti, poznání Boha spíše než celopaly.“ (Oz 6,6) Jedinou platnou obětí je upřímné obrácení: „Namísto býků ti zasvětím své rty.“ (Oz 14,3) „Když Efraim nadělal mnoho oltářů, byly mu ty oltáře leda ke hříchu. I kdybych pro ně napsal tisíc předpisů svého Zákona, pokládají je za cosi cizího. Oběti, které mi přinášejí, obětují, jedí maso z nich, ale Jahve je příznivě nepřijímá.“ (Oz 8,11–13)

Izaiáš varuje: „K čemu jsou mi vaše nespočetné oběti, říká Jahve. Jsem sytý celopalů beranů a tuku telat; v krvi býků, beránků a kozlů nemám zalíbení. Když přede mne předstupujete, kdo vás žádal, abyste šlapali po mých nádvořích? Už nepřinášejte marný obětní dar: pro mne je to nesnesitelný dým! Novoluní, sobota, shromáždění – lživost a okázalost nesnáším. Vaše novoluní, vaše shromáždění z duše nenávidím; jsou mi břemenem, unavuje mě, když je mám nést. Když vztahujete ruce, odvracím oči; můžete si koupit modlitbu na modlitbu, já neposlouchám. Vaše ruce jsou plné krve: umyjte se, očistěte se! Odkliďte mi své zvrácené skutky z očí! Přestaňte konat zlo, učte se konat dobro! Vyhledávejte práv, napravujte násilníka!“ (Iz 1,11–17)

Milosrdenství

Chce-li někdo z výše uvedených  slov vyvozovat závěry týkající se přijímání eucharistie rozvedenými, pak lze říci, že obsahují výzvu, aby rozvedení byli spravedliví – neboť spravedlnost je základem milosrdenství – vůči svému zákonnému manželovi, totiž aby žili v souladu s pravdou o manželském svazku, neboť to chce Bůh, a nikoliv plané – protože nehodné – přijímání svátostí, které je pro Boha lživostí, kterou nesnáší, které je marným náboženským úkonem, který Bůh z duše nenávidí.

Věřící mají plnit Boží zákony, neboť tak podle Ježíšových slov budou blahoslavení: „Má matka a mí bratři jsou ti, kdo poslouchají Boží slovo a plní je.“ (Lk 8,21) „Spíš jsou blahoslavení ti, kdo poslouchají Boží slovo a zachovávají je!“ (Lk 11,28) „Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje; a toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec i já ho budu milovat a zjevím se mu.“ (Jan 14,23) Apoštol Jakub vyzývá: „Nebuďte pouze posluchači, kteří klamou sebe samé! Kdo poslouchá slovo a neuvádí je ve skutek, podobá se muži, jenž pozoruje rysy svého obličeje v zrcadle. Podívá se na sebe, odejde a zapomene na to, jak vypadal. Kdo se naopak bude zabývat dokonalým zákonem svobody a vytrvá v tom, nikoliv jako zapomnětlivý posluchač, ale aby jej činně uváděl ve skutek, ten nalezne své štěstí v tom, že bude podle něho žít.“ (Jak 1,22–25) Apoštol Jan opakuje: „Blahoslavení, ten, kdo čte, i ti, kdo poslouchají tato prorocká slova, zachovávají-li, co je v nich psáno, neboť Čas je blízko!“ (Zj 1,3)

Legalismus

Výše bylo zmíněno, že úvodní výklad slov Pána Ježíše, požadující milosrdenství a ne oběť, vykazuje znaky legalismu. V čem spočívá legalismus, který tak příhodně odsuzuje papež František? Legalismus – zákonictví nespočívá ani tak v důsledném dodržování zákona, nýbrž v nerozlišování mezi různými ustanoveními zákona. Lze ho spatřovat v nerozlišování mezi Božím a lidským zákonem, mezi přirozeným a zjeveným zákonem, mezi světským a církevním zákonem, mezi negativním a pozitivním zákonem. Jinými slovy legalismus spočívá v odmítnutí či neznalosti hierarchie mezi různými zákony. Zákoník lpí na jednom zákonu, přičemž ignoruje jiný důležitější zákon.

V konkrétním případě jde např. o ignoraci negativních Božích příkazů (zákaz cizoložství), které mají přednost před pozitivními Božími příkazy (přijímat svátosti).

Zdá se, že do léčky legalismu upadl také Rocco Buttiglione, když obhajoval možnost udělování svátostí těm, kdo se nechtějí zavázat k životu podle Božích přikázání. Buttiglione mimo jiné argumentoval, že praxe nepřipuštění ke svátostem s sebou nese pro tyto věřící riziko záhuby, neboť jsou ponecháni bez svátostné opory, na kterou prý mají právo. Není vůbec zřejmé, jak by poslušnost vůči Matce církvi mohla být přičítána věřícím k tíži. Zdá se, že úvaha, která by něco takového připouštěla, by omezovala všemohoucnost a milosrdenství Boha Otce, degradovala by Ho na automat. Skutečně, například sv. Terezie z Avily v Knize o zakládání praví, že sestra je povinna se podřídit zákazu, i kdyby byla přesvědčena, že zemře, nepřijme-li Tělo Páně. Podle sv. Terezie člověk dosáhne více milostí, když se z poslušnosti k zákazu svatého přijímání vzdá.

Závěr

Příspěvek se pokusil interpretovat slova Pána Ježíše Krista: „Milosrdenství chci, a ne oběť.“ (Mt 9,13; 12,7) Na základě této interpretace bylo argumentováno pro závěr, že pravdivý křesťanský postoj rozvedeného ke svátostem je nepřistupovat k nim, dokud není rozvedený natolik silný, aby žil v souladu s pravdou o manželském svazku. Snahou příspěvku bylo napomoci vyjasnit praxi církve – Učitelky pravdy – nepřipouštět ke svátostem věřící, kteří z nejrůznějších důvodů nežijí v souladu s Boží vůlí.