„A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám.“ (Mt 6:12)

„Odpusť nám naše dluhy, jako my jsme je odpustili těm, kdo dlužili nám." (Bůh - můj bližní Evangelický katechismus v 25 obrazech).

Ježíš nám říká, že máme odpouštět našim bližním. A máme jim odpouštět jejich viny (synonymum je „provinění“) proti nám. Čím se proti nám může provinit bližní? Katechismy nám v tomto případě mnoho nepomohou, jak ukáži níže. V obecné rovině se nabízí odpověď, že bližní se vůči nám může provinit neláskou, tedy seznam přestupků by se dal čerpat například negací epištoly Korintským:

„Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.“ (1Kor 13:4-6)

Máme tedy lidem odpouštět, provinili se vůči nám nátlakem, hrubiánstvím, závistí, vychloubáním, nečestným jednáním, agresivitou nebo výčitkami. Máme odpouštět i těm, kteří se radují z našich neúspěchů a mají radost z toho, když se někomu podaří nás oklamat.

Co ale dělat v situacích, která je i tady na Signálech k vidění, když jeden člověk se cítí být dotčen a druhý nemá pocit, že by se čímkoliv provinil? Nechci se zde dovolávat objektivity, řešit jestli je někdo zbytečně citlivý nebo druhý hulvát. Osobně bych pro takové situace uplatnil tyto verše, které jsou mi velkou výzvou:

„Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.“ (Mt 5:23-24)

Samozřejmě ještě větší výzvou je Pavlovské:

„Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce“ (Ef 4:26n)

Tím jsem se ale odchýlil od otázky, co máme bližním odpouštět. Podle katechismu katolické církve jsou to urážky:

"Je hrozné, že tento proud milosrdenství nemůže do našeho srdce proniknout, jestliže jsme neodpustili těm, kdo nás urazili." (KKC 2840)

"Když jsi snad sám někoho urazil, zjednej odpuštění!" (Tomáškův katechismus paragraf 247)

"31. Otázka: O co žádáme v páté prosbě "A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům"? Odpověď: V páté prosbě a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme, kteří se prohřešili (trespass) proti nám žádáme Boha, aby nám odpustil naše hříchy, jako my odpouštím těm, kteří urazili/ublížili (offend) nám.“ (Katechismus Pia X.; vlastní překlad z angličtiny)

Katechismus Pia X. mi otevírá cestu „kdo nám ublížil“ aniž by specifikoval, jestli fyzicky nebo jinak. Odpouštět bychom tedy snad měli i těm, u kterých máme pocit, že nám způsobili nějakou, jakoukoliv, byť domnělou, křivdu nebo zranění.

Odpuštění je krokem na cestě smíření. Může mu předcházet omluva (žádost o odpuštění), ale osobně ji nepovažuji za povinnou. Ježíš nám neříká „odpusťte jen těm, kteří vás o odpuštění požádali“. Tu sílu musíme sebrat v sobě. Ostatně odpuštěním prospíváme především sami sobě. Nenapadá mě způsob, jak by odpuštění prospívalo tomu, komu jsme odpustili. Ne nadarmo říká apoštol Pavel:

„Hněváte-li se, nehřešte.“ (Ef 4:26a)

Pokud mám problém někomu odpustit, je to obvykle proto, že čin toho člověka mě zranil, ublížil mi, vzbudil negativní emoce, které mohou za kratší nebo delší čas sklouznout k hněvu. A člověk jednající v hněvu obvykle s láskou nekoná a proviňuje se vůči bližnímu, tedy hřeší. Často k tomu má pocit „spravedlivého konání“ jako by snad nikdy nečetl:

„Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Oko za oko, zub za zub“. Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi;“ (Mt 5:38-39a)

Vlastně jsme pro naši vlastní spásu povinováni odpouštět, protože kdo neumí odpouštět, sám bude jen obtížně žádat o odpuštění. Nadstavbou nad odpuštěním je pak naplnění Ježíšovo požadavku z kázání na hoře:

„Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují“ (Mt 5:44)

Takovou míru pokory, kterou Ježíš vyžaduje a sám ji měl, stejně jako někteří svatí mučedníci, tolik ji nemám.

Co bychom měli našim bližním odpustit a proč?