Přemýšlel jsem, jak přispět k tématu univokálního, ekvivokálního a především: analogického vypovídání. Nakonec jsem dospěl k tomu, že přepíšu vybrané části z Logiky a Ontologie Františka Vojtka (https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Vojtek).

JiKu si přál, abych v článku provedl několik změn. Někde jsem vyhověl, jinde ne. Ne tam, kde bych musel výrazně předělat samotný text. Ten předkládám jako ukázku řešení problému (tzv. tomistická teorie analogie) a jako studijní, tj. k aktivnímu promýšlení. Z hlediska předchozích článků v jeslích jsou v něm neznámé věci brané jako známé (Porfyriův strom). Myslím, že nebude těžké si znalost doplnit samostatně. Zbylé pak řešit v diskusi.

Následuje Vojtkův text (rozdělený do dvou částí I.-II.). Místy je upravený a zkrácený. Části psané kurzívou jsou moje.

-------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Pojem

Každý pojem má svůj obsah a rozsah.

Rozsah je souhrn jsoucen, o kterých pojem platí, čili na které se vztahuje: tak pojem "člověk" se vztahuje na všechny lidi všech časů, skutečné ba i jen možné.

Obsah je souhrn známek, jež pojem obsahuje a vyjadřuje. Tak v pojmu "člověk" jsou tyto známky: jsoucno, podstata, živá, živočich, rozumný.

Pro vztah mezi rozsahem a obsahem platí, že čím je větší rozsah pojmu, tím je menší jeho obsah (tím méně nám o jsoucnu říká), a naopak: čím je větší obsah pojmu, tím je menší jeho rozsah.

Jak je tomu s pojmem "jsoucno"? Víme, že jsoucno je všechno, co nějak je nebo být může. Mezi obsahem a rozsahem tohoto pojmu neplatí zásada nepřímé úměry. Je všerozsáhlý i všeobsáhlý.

 

TRANSCENDENCE A ANALOGIE

 

Teze 1:

Pojem jsoucna vzhledem ke svým podřaděným je transcendentní (přesažný - část 1. níže) - a zužuje se na ně nikoli přidáváním rozdílů ve vlastním smyslu (část 2. níže), nýbrž pouze jasnějším vyjádřením téže skutečnosti (část 3. níže).

 

Předmětem metafyziky všeobecné čili ontologie je jsoucno jako takové, "ens qua ens" čili "ens qua tale" ("jsoucno jakožto jsoucno" čili "jsoucno jako takové"). Avšak co je to "jsoucno čili ens"? A zde narážíme hned na první potíž: jsoucno nelze definovat ve vlastním smyslu slova definice!

Proč? - Definovat znamená neznámý nebo méně známý pojem objasnit něčím známějším, jasnějším, odlišným od toho, co chceme definovat nebo objasnit. Avšak jsoucno je jen poslední a nejznámější pojem každé věci: nemáme jasnějšího a známějšího pojmu než je jsoucno: to co je. Má je už dítě, které se ptá: co to je? Diví se něčemu, mluví o něčem: to všechno je pro ně a je mu něčím! Tedy důvodem proč nelze jsoucno definovat přesně vzato není, že bychom nevěděli co to jsoucno je, nýbrž přemíra jasnosti tohoto pojmu! Jsoucno jako pojem je nejjednodušší a nejvšeobecnější, ale také nejabstraktnější.

Vědecky se nazývá důvod, proč nelze jsoucno definovat, transcendence čili přesažnost pojmu jsoucna.

Vědecká (tzv. věcná, vysvětluje Vojtek na jiném místě, kde rozlišuje různé definice) definice čehokoliv se děje udáním rodu a druhového rozdílu, to však u jsoucna není možné, protože i rod i druhový rozdíl by byly opět jsoucno, totiž něco! Transcendentní neboli přesažný pojem je ten, který platí nejen o svých podřaděných, nýbrž i o všech rozdílech, kterými se tyto podřaděné od něho i od sebe navzájem liší.

Podřaděnými - či podřazenými - se myslí části rozsahu pojmu, kterým se obsah pojmu přiřazuje. Např. u pojmu "zbraň" jsou částmi rozsahu např. nůž, pistole, granát..., přičemž v obsahu pojmu "zbraň" nejsou obsaženy rozdíly - diferenční znaky jednotlivých druhů zbraní; od nich je v obsahu pojmu "zbraň" abstrahováno; nejsou v něm obsaženy, leží mimo něj.

Např.:

a) Pojem "živočich" platí o člověku i o zvířeti; není však transcendentní, protože jej nemůžeme vypovídat o rozdílu, jímž se člověk liší od zvířete, tj. o rozumnosti. Nemůžeme přece říci, že rozumnost je živočich;

b) avšak pojem jsoucna vypovídáme o člověku i o zvířeti a rostlině atd. - ale také o jejich rozdílech, jimiž se navzájem odlišují: rozumnost, smyslovost atd. jsou stejně tak jsoucno; podobně říkáme jsoucno a jsoucnu nestvořeném ("ens a se", jsoucno od sebe, tj. Bůh) i o jsoucnu stvořeném ("ab alio", jsoucno od jiného, tj. tvor), o podstatě ("ens in se" čili v sobě stojící) stejně jako o případku ("ens in alio" čili existující jenom v jiném nebo na jiném).

Musí tedy být rozdíl i v abstrakci, jíž  k těmto pojmům přicházíme. Abstrakce v 1. případě (jíž docházíme k rodu a druhu a druhovému rozdílu) se nazývá abstrakce dokonalá, protože jeden pojem dokonale odhlíží (= není totéž) od druhého, - kdežto v 2. případě i rozdíl (a se, ab alio atd.) zůstává stále ens.

V prvním případě (dokonalá abstrakce) pojem tak odhlíží ode všech druhových rozdílů, že jej lze dokonale myslit bez nich a proto jej lze i jednoznačně o podřaděných vypovídat, např. "strom" o dubu, lípě, javoru, palmě atd., "živočich" o lvu, orlovi, rybě i člověku, "člověk" o Petrovi, Pavlovi, Čechovi i Němci, kdežto pojem jsoucna nemůžeme domyslit, aniž by v něm nebylo hned obsaženo, zdali je to "ens a se" či "ens ab alio" apod., protože tyto rozdíly už jsou v něm (jsou také ens).

V textu nyní následuje pasáž, kterou vynechávám. Ústí do toho, co již známe: do opisné definice jsoucna: všechno, co jakýmkoli způsobem je anebo může být. Pak následuje rozlišení jsoucen reálných a pomyslných, což také vynechávám.

Proti jsoucnu stojí už jenom nic, nebytí. To může být buď relativní, tj. ne-existence věci v sobě možné; nebo absolutní, tj. ne-existence všeho, úplné nic.

Problém

Rod se "zužuje" na druh přidáním nového znaku, který se nazývá druhový rozdíl; např. přidáním znaku "rozumný" k rodovému pojmu "živočich" se rod "živočich" zužuje na druh "člověk", tj. "živočich rozumný": zužuje se rozsahem, zatímco se jeho obsah rozšiřuje.

Vzniká otázka: jak se může zúžit nejvšeobecnější a tedy také nejširší pojem, totiž pojem jsoucna na jeho "podřaděné", lat. inferiora, když přece nemůže být druhového ani žádného jiného rozdílu, který by nebyl sám jsoucnem, který tedy sám nebyl už v pojmu jsoucna obsažen? Čili když pojem jsoucna je transcendentní?

Tato potíž vedla starověkého filosofa Parmenida (asi kolem r. 475 př. Kr.) k jeho na první pohled podivnému názoru: je jenom jedno bytí (jsoucno) a to je neměnitelné! Závěr jeho uvažování je: "buď bytí nebo nebytí!" Jsoucno může být a může být jenom jedno: jak by jich také mohlo být více? Čím by se lišila od sebe navzájem? Lišila by se buď něčím, co je samo jsoucno nebo co není jsoucno: něčím co je jsoucno se však jsoucna lišit nemohou, protože i to jsoucno, které by přidáním ke jsoucnu toto určovalo a tak působilo nebo umožňovalo množství jsoucen, je samo už také jsoucnem a nemůže se tedy od jsoucna lišit!

Kdyby naopak to přidané jsoucno nebylo jsoucnem, bylo by ničím a nemohlo by to první jsoucno určovat a tak umožňovat množství jsoucen! Je tedy je jedno jediné jsoucno! A to je dále věčné: jak by také mohlo vzniknout? Ex ente non fit ens - a stejně tak ex non-ente non fit ens! tj. z ne-jsoucna nemůže jsoucno vzniknout, protože z ničeho nevzniká nic - a ze jsoucna také nemůže nic vzniknou, protože jsoucno, jak jsme viděli, může být jen jediné. Konečně toto jsoucno podle Parmenida je neměnitelné - ze stejných důvodů...

Mezi scholastickými filosofy J. Duns Scotus (1270-1308) vlastně také popírá transcendenci jsoucna, neboť v konkrétní věci, např. v člověku rozlišuje jsoucno a takové jsoucno: jsoucno pak je odlišné od ostatních formalit věci čili od vnitřních způsobů jsoucna; tyto způsoby jsoucna (modi) nejsou formálně jsoucno, ačkoli k realitě věci patří. Jimi pak se jsoucno zužuje na své podřaděné...

Ostatní scholastici se sv. Tomášem však hájí skutečnou transcendenci jsoucna i jeho zužování jenom jako jasnější vyjádření toho, co už v pojmu jsoucna je - třebas temně a nejasně, nezřetelně a nerozlišeně obsaženo: tak všechno, co je na Porfyriově stromu (podstata, těleso, živé, živočich, člověk atd.) je nejasně a nerozlišeně už v pojmu jsoucna, protože i samy rozdíly v těchto pojmech jsou samy také jsoucno - ens...

Část 1: Pojem jsoucna vzhledem ke svým podřaděným je transcendentní čili přesažný.

Pojem přesažný je ten, který se nachází ve všech svých podřaděných tak, že tyto podřaděné i všechny jejich rozdíly a určení jsou s ním formálně totožné, avšak pojem jsoucna se nachází ve všech svých podřaděných tak, že tyto všechny i jejich rozdíly a určení jsou s ním formálně totožné, čili jsou opět formálně jsoucno, tedy...

ad min: cokoli je ve věci reálné, je jsoucno

Část 2: Pojem jsoucna se nezužuje na své podřaděné přidáváním rozdílů ve vlastním slova smyslu.

Přidávání rozdílů a znaků ve vlastním slova smyslu znamená, že takový znak nebo rozdíl je mimo pojem, ke kterému se přidává, avšak žádný znak nebo rozdíl nemůže být mimo pojem jsoucna, tedy jsoucno se nemůže zužovat na své podřaděné přidáváním znaků nebo rozdílů ve vlastním smyslu.

Pozn.: Tento důvod platí i proti scotistům, neboť i jejich modi čili způsoby jsou buď něco a tedy jsoucno - anebo nejsou nic!

Část 3: Pojem jsoucna se zužuje jeho jasnějším vyjádřením.

Zúžení pojmu jeho jasnějším vyjádřením je takové, kterým se táž věc (realita), která se prvním pojmem vyjadřovala jenom temně a nejasně, nyní v dalším pojmu vyjadřuje zřetelněji; avšak táž věc, která se nyní v podřaděném vyjadřuje jasněji a zřetelněji (např. jsoucno od sebe, "a se"), byla nejasně a temně vyjádřena už v pojmu jsoucna; tedy...

ad min.: neboť v ní není nic, co by nespadalo pod pojem jsoucna.

Corollarium (důsledek) 1.

Jsoucno tedy není rod. Rod je totiž právě to, co se na své podřaděné zužuje pomocí druhových rozdílů, které jsou mimo jeho definici a k ní se přidávají: tak pojem "živočich" se zužuje na pojem "člověk" přidáním znaku "rozumný", který nepatří k samotnému pojmu živočicha, neboť pojem živočicha lze docela dobře myslit a domyslit bez rozumnosti. Tak tomu však není u pojmu jsoucna a jeho podřaděných. Proto na Porfyriově stromu nemůže být jako nejvyšší rod jsoucno, nýbrž ten začíná nejvyšším rodem podstatou.

Corollarium 2.

Pojem jsoucna je jeden, ale jen nedokonale. Scotus učil, pojem jsoucna je dokonale jeden, protože podle něho dokonale abstrahuje ode všeho, čím je zužován na své podřaděné (tyto "vnitřní způsoby čili modi intrisenci" jsou podle něho i formálně mimo pojem jsoucna).

Také Suarez, který s námi proti Scotovi hájí pravou transcendenci jsoucna, hájí na druhé straně dokonalou jednotu pojmu jsoucna. Podle něho tedy: podřaděné jsoucna jsou formálně jsoucno - ale přesto na druhé straně pojem jsoucna dokonale abstrahuje od svých podřaděných a nijak je v sobě neobsahuje actu, tj. formálně. - To však nejde dohromady obojí: jestliže jsoucno dokonale abstrahuje od svých podřaděných, pak by se na ně mohlo zužovat jenom přidáváním něčeho, co není formálně jsoucno.

Corollarium 3.

Z celé teze je zřejmý rozdíl mezi naším východiskem a postupem Parmenidovým aj. Parmenides klade na počátek rozum a rozumový pojem jsoucna jako jednoho a tuto jednotu jsoucna racionálně dokazuje i proti zřejmé zkušenosti, - kdežto naše metafyzika zde i jinde přijímá na počátku zkušenost, tedy zde množství existujících i možných věcí jako skutečnost a fakt - a od ní teprve vychází a vystupuje k pojmu jsoucna, zkoumá jej a určuje způsob a stupeň jeho jednoty v jeho transcendenci.

Z druhé strany - protože jsme řekli, že jsoucno se zužuje na své podřaděné "jasnějším vyjádřením téže reality", jelikož v sobě temně a zmateně už tyto své podřaděné obsahuje a stejně tak i jejich určení, - můžeme říci, že celá metafyzika je už v pojmu jsoucna obsažena a hotova a i ona se rozvíjí jen jako jasnější vyjádření téže reality. Kdo by tedy dokonale "viděl" či poznával jsoucno samo v sobě jako Bůh nebo i anděl, viděl by v něm všechno...

Tu však je třeba poznamenat dvě důležité věci:

a) Zdůrazňujeme, že takto se dá rozvíjet - a ne snadno - pouze metafyzika, tj. věda o jsoucnu, že tedy nelze "metafyzicky" (ve špatném slova smyslu) apriorně pěstovat a míchat se např. do přírodních věd, jak to chtěla racionalistická metafyzika a Naturphilosophie!

b) Správná metafyzika, jako proti Parmenidovi položila za základ skutečnost, tak bude činit i dále: jako přijala na začátku mnohost jsoucna jako fakt a skutečnost, tak přijme i nadále např. jako skutečnost měnitelnost věcí a bude se jen snažit ze svých principů jsoucna tyto skutečnosti pochopit a vysvětlit. To je ono "maior expressio eiusdem realitatis", rozvíjení metafyziky, která je už v jsoucnu a jeho pojmu hotova...