Už v těhotenství jsem pro své dítě dudlík nechtěla. Moc se mi miminka s ním nelíbí, nevím proč. Až později jsem se dozvěděla, že dudlík by se kojeným dětem neměl dávat, neb způsobuje tzv. bojkot kojení, nebo špatné prospívání či dokonce kousání. Při sání dudlíku se zapojují jiné svaly, než při kojení, a dítě může být zmatené. A když pak pije špatně, tak už to jde postupně celé do háje...

Problém je ve slově "MŮŽE být zmatené". Jsou děti, které byly i s dudlíkem kojeny přes rok, dva roky či do tzv. samoodstavení. Prostě poznají rozdíl a nebo má matka nadbytek mléka a tak se špatná technika sání neprojeví. Potíž je v tom, že předem nikdy nevíte, zda budete zrovna vy - matka a dítě - tou výjimkou. Riskovat či ne?

Ono i když se kojení kvůli dudlíku pokazí, lze ho opět "opravit", zahodit ho a strávit několik dní či týdnů upravováním techniky, utišováním jiným způsobem atd.


Zatahuji toto na první pohled spíše mateřské téma sem do Hospody proto, že poslední dobou přemýšlím, do jaké míry jsou různé věci a situace "dudlíkem" mého (duchovního) života. Nemusí uškodit, ale mohou, když to nezvládnu a "zmatou" mě. Jak to ustát, vybalancovat? Abych se na druhé straně nestala přehnaně úzkostlivou...

Dám jeden příklad z dřívějších let. Jít na plese tancovat s tím sympatickým mladíkem, ačkoli riskuji, že na něj budu pak nějaký čas myslet, když mu budu tak blízko a zároveň tak nádherně tančí, což mám velmi ráda. Možná mi to nic neudělá, možná ano. A dnes: mohu na čas vypustit pravidelnou osvědčenou modlitbu, když se mi nějak nechce? Mohu polevit ve vztahu a ve výchově v tom či onom, odpočinu si a snad se nic nestane...

Některé situace rozlišuji snadno, jiné jsou však vskutku "dudlíkovské".