Už v těhotenství jsem pro své dítě dudlík nechtěla. Moc se mi miminka s ním nelíbí, nevím proč. Až později jsem se dozvěděla, že dudlík by se kojeným dětem neměl dávat, neb způsobuje tzv. bojkot kojení, nebo špatné prospívání či dokonce kousání. Při sání dudlíku se zapojují jiné svaly, než při kojení, a dítě může být zmatené. A když pak pije špatně, tak už to jde postupně celé do háje...
Problém je ve slově "MŮŽE být zmatené". Jsou děti, které byly i s dudlíkem kojeny přes rok, dva roky či do tzv. samoodstavení. Prostě poznají rozdíl a nebo má matka nadbytek mléka a tak se špatná technika sání neprojeví. Potíž je v tom, že předem nikdy nevíte, zda budete zrovna vy - matka a dítě - tou výjimkou. Riskovat či ne?
Ono i když se kojení kvůli dudlíku pokazí, lze ho opět "opravit", zahodit ho a strávit několik dní či týdnů upravováním techniky, utišováním jiným způsobem atd.
Zatahuji toto na první pohled spíše mateřské téma sem do Hospody proto, že poslední dobou přemýšlím, do jaké míry jsou různé věci a situace "dudlíkem" mého (duchovního) života. Nemusí uškodit, ale mohou, když to nezvládnu a "zmatou" mě. Jak to ustát, vybalancovat? Abych se na druhé straně nestala přehnaně úzkostlivou...
Dám jeden příklad z dřívějších let. Jít na plese tancovat s tím sympatickým mladíkem, ačkoli riskuji, že na něj budu pak nějaký čas myslet, když mu budu tak blízko a zároveň tak nádherně tančí, což mám velmi ráda. Možná mi to nic neudělá, možná ano. A dnes: mohu na čas vypustit pravidelnou osvědčenou modlitbu, když se mi nějak nechce? Mohu polevit ve vztahu a ve výchově v tom či onom, odpočinu si a snad se nic nestane...
Některé situace rozlišuji snadno, jiné jsou však vskutku "dudlíkovské".
Komentáře
Za mě s klukem tancovat - když se člověk hodně chrání, zároveň taky přijde o spoustu zážitků a zkušeností. :-) Ale to už je asi jiný téma...
Rozmýšľam nad tou paralelou a nie som si istá, či s tým úplne súhlasím :-) Bez ohľadu na prenesený význam tam neviem zaradiť deti, pre ktoré dudlík nie je "zlozvyk", ale vyslovene nutnosť, lebo "správnym" spôsobom (čiže kojením) sa neukľudnia, furt z toho niečo tečie, a oni chcú dudlať. Mám taký exemplár doma :-) Dudlík na rozdiel od zanedbania vzťahu neberiem ako zlyhanie. A občas poľaviť vo výchove v mojom prípade možno nie je na škodu veci, pretože si nie som úplne istá, či sú moje pokusy o výchovu výchovné, a nebolo by lepšie nechať to mrně, nech sa vychová pekne samo :-D
Inak súhlasím s @Gillette - tancovať áno. Robiť niečo iné nie :-)
@evulka Já nepíšu vůbec nic o tom, zda dudlík ano či ne z pohledu "šidítka", to jsem daleka soudit. Třeba mé druhé dítě bude dudlat jako o život :). V tomhle případě jde o to, že je to potenciální "kazič sání". Není to špatné na první pohled, ale MŮŽE být. O to mi v tom zamyšlení jde, zda chodit do "potenciálně nebezpečných" situací.
Zajímalo by me, jestli platí, ze pokud člověka napadne, ze by to mohlo být špatně, tak to znamená, ze to pro nej špatně bude. Nebo ne a je to precitlivelost.
Prostě jak to poznat...
@mia-maru Jo, to som pochopila, len som sa to snažila nejak zasadiť do toho prirovnania k životným situáciám :-)
Hm, keby bolo špatně všetko, pri čom ma napadlo, že to môže dopadnúť blbo, tak by som tu asi už nebola. Asi záleží aj na človeku, napríklad môj manžel je v tomto úplný opak.
Ten problém dudlíku má tři roviny. A neměly by se míchat dohromady
1) dudlík u kojence sám o sobě
2) dudlík jako reprezentant něčeho, co může a nemusí uškodit (tím se zabývá mia-maru)
3) dudlík jako reprezentant šidítka, což je artefakt, jehož smyslem a účelem je někoho ošidit.
Co se týče roviny 1), tak je to blbost. Všechny lékařské rady co, jak a proč dělat s malými dětmi jsou blbost. Vědecký názor na to, co je dobré a co nebezpečné se mění co 5 let na svůj opak. Kolikrát jsem už zažil změnu názoru na to, jestli se mají děti dávat na
Jak má být chápánzáda nebo na bříško, aby se neudusily. Děti se v mém životě vědecky otočily alespoň 4x. Já bych na to kašlal.
Co se týká roviny 2), pokud se rozhodneme pro něco, co může uškodit, nemá smysl to řešit, pokud to nemůže zase v něčem pomoci.
Dělat věci, které mohou uškodit, ale nemají žádný kladný přínos, je blbost. Tedy porovnáváme pravděpodobnost uškození, ravděpodobnost polepšení, velikost potenciálního dobra a velikost potenciálního zla. K tomu nám dal Bůh rozum. Žádná jiná mohutnost nám nepomůže.
Když nevím, nedovedu, je na místě princip předběžné opatrnosti.
Ad 3) - šidítko.
Jsem zásadně proti tomu druhé lidi šidit a oblbovat. A jsem dost naštvanej, když to někdo zkouší na mě.
Věda o dudlíku viz zpravodaj.sdh.cz/files/ps_5_15.pdf
oprava: Kolikrát jsem už zažil změnu názoru na to, jestli se mají děti dávat na záda nebo na bříško, aby se neudusily.
@JiKu: Zdá se mi, že se vytrácí zdravý selský rozum, vlastní úsudek... že si lidi přestávají v záplavě "věrohodných informací" (z různých zdrojů) věřit. Ty pochybnosti a nejistotu pozoruju i u sebe - ve snaze po "vygooglení pravdy" se dokážu zamotat i do prostých věcí tak, že si s nimi nevím rady. Správnou odpověď (i na všechny tři Vaše body) ale odhalí právě ten selský rozum mnohem líp než složité vědecké teorie, které se sice tváří důvěryhodně vyargumentované, ale po pár kliknutích snadno objevíte stejně důvěryhodně se tvářící vědecké argumenty pro jejich protiklad. Takže se přimlouvám za odhození dudlíků a větší důvěru ve vlastní rozum. Spolu s tím, jak říkáte: "Když nevím, nedovedu, je na místě princip předběžné opatrnosti."
@JiKu Vaše ad 2 dává smysl, děkuji.
Mam akorat teď problém, ze v jisté situaci nejsem absolutně schopna rozeznat, co je dobré a co ne... Asi se budu muset trochu víc "ztisit".
@slu-nicko Ja jsem důvěru v tzv. zdravý selský rozum ztratila, když uz jsem minimálně v 5 situacích viděla, jak radí každému různá řešení. Je to jen, dle mého, soubor tradic a zazitych vzorců, který může být u každého absolutně jiný. Takže je dobré ho poslouchat, aby byl člověk "v souladu sám se sebou", ale neznamená to, že automaticky radí dobře. (Což Ty netvrdis, jen rozvijim úvahu, i když je na case s úvahami přestat, jak to tak - u sebe - vidím.)
Je to jen, dle mého, soubor tradic a zažitých vzorců, který může být u každého absolutně jiný.
Tohle rozumní lidé nenazývají selským rozumem. Tohle není vůbec žádný rozum.
"v souladu sám se sebou"
Modernistická existencialistická pověra jak Brno.
Většinou to znamená "dávat zapravdu svému ID".
Pokud si mohu dovolit stručnou charakteristiku toho, jak vnímám mia-maru, tak je to "osoba s dobrou vůlí a slušnou inteligencí, která se pokouší se střídavými úspěchy za pomoci selského rozumu vzdorovat předsudkům a pověrám moderního věku, které do ní různí nabušili v rámci jejího studia a formace, takže občas trpí pocitem, že není v souladu sama se sebou, zatímco ve skutečnosti není v souladu se zbytkem světa".
:-)
Berte, nebo nechte tak, jako obvyklý bonmot JiKu.
@JiKu Umíte mě rozesmát, za to máte body ;).
Ale nevím, mam pocit, že má intuice je v nesouladu se "zbytkem (mého) světa". A to proto, že koreluje s dnešním moderním směrem tzv. kontaktního rodičovství, o kterém jsem se dozvěděla až nějaký ten měsíc po porodu, ze je to vlastně ono. Jenže to hned vypadá, ze se řídím "modernostmi", a tedy bych se měla zklidit a řídit se "zdravým selským rozumem". Jenže mě to nepřijde ani zdravé, ani rozumné a už mě unavuje obhajovat, že nejsem žádná "rádoby moderní šílená ekobiomatka nebo či co", ale že jsem to já a tečka. (Jsem se trochu odchylila od tématu, ale jsem jak natlakovany hrnec a potřebuji to někde upustit.)
Ale já nemyslel váš (mateřsk) svět. Já myslel svět vůbec. A nemyslel jsem nějakou moderní formu rodičovství, ale přístup a poznávání světa vůbec.
Já vím/tuším. Jen na tom mateřském je to teď nějak víc viditelné.
Já byla vždycky "ta trochu divná". Jednu dobu jsem myslela, že je to dobře, jednu, že špatně, a teď už jen vím, ze to tak prostě je. :)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.