Kardinál Sarah podle včerejšího RV řekl:

„Liturgie, která má sjednocovat, nás po koncilu značně rozdělila a postavila jedny proti druhým. Každý se domnívá, že jeho vlastní způsob vnímání liturgie je správný. Někteří si myslí, že mají právo pokořovat druhé, a to i veřejně. Jako prefekt Kongregace se snažím uskutečňovat to, o co se snažil Benedikt XVI., totiž usilovat o liturgický smír. Obnovit jednotu, posvátno, krásu a velkolepost liturgie, která nás má sjednocovat a vést k adekvátní odpovědi na Boží velikost. Před touto velikostí padá člověk na kolena, aby se klaněl Bohu. Liturgie není sebeoslava, nýbrž adorace a velebení Boha za to, co jsme od Něho dostali. On nám smrtí svého Syna dal všechno. Jestliže budeme slavit eucharistii jako památku smrti Ježíše Krista, jsem si jist, že naše spory o liturgii ustanou."

Moje otázky zní:

1. Jsou snahy kard. Saraha pokusem o smír, nebo spíš snahou o návrat k liturgii před koncilem? Pokud ano, byl by to smír, nebo vítězství pouze jedné strany?

2. Je třeba, aby liturgie byla velkolepá tím, že se vrátí před koncilem provozované způsoby celebrace, nebo tím, KDO se při liturgii obětuje? Nota bene, vtělení Krista jako součást jeho oběti bylo velkolepé, nebo skryté...?

3. Je jednota dána tím, že všichni pojedou podle jednoho návodu? 

Pokud si někdo myslí, že budu Bohu při liturgii blíže, když budu otočen směrem ke svatostánku, zajímalo by mne, proč si to myslí. Já si to rozhodně nemyslím. Oběť Krista se odehrává uprostřed shromážděného lidu na oltáři, kolem kterého jsme shromážděni.

Ale kdo ví, možná i Kristus při poslední večeři byl otočen ad orientem a učedníci stejně tak.