Můj dědeček byl velmi zbožný člověk. Vždycky po obědě, když babička utřela stůl, vyndal ze skříně krásnou, starou Bibli v kožených deskách s kreslenými iniciálami a chvíli si v ní četl. Potom sepnul ruce, opřel si o ně nad Biblí hlavu a rozjímal. Že dělal tohle jsem si domyslela až mnohem později...jako dítě jsem jenom věděla, že když vyndá tuhle knihu, nesmím jej rušit. Vlastně jsem na Bibli nesměla ani sahat, tak vzácná pro dědečka byla. Někdy, když při rozjímání usnul, jsem mu nakukovala pod rukama a četla zvláštně vypadající písmenka a prohlížela si obrázky. Dodnes se mi velice jasně vybavuje černobílá rytina muže s ptačí hlavou jedoucího ve vozíku taženém koňmi, zřejmě nějaký výjev z Egypta. Když jsem se ho zeptala, o čem ta kniha je, odpověděl mi, že bych tomu stejně nerozuměla.

Vyrůstala jsem v době, kdy byli lidé za víru a chození do kostela perzekuováni a Bible se běžně neprodávaly. Když jsem dospěla, neměla jsem sama potřebu si nějakou koupit – já bych přece Bibli nerozuměla. První Bibli v naší rodině – Jeruzalémskou - dostala dcera od babičky k narozeninám, asi třináctým. Protože je velmi inteligentní a zvídavá, snad nějak věřící, ale katolickou víru nepraktikující, pojala ji jako studijní materiál. Různými zvýrazňovači si podtrhala zajímavé pasáže a připisovala si do ní poznámky. Když se mi její Bible náhodou dostala do ruky, jenom jsem nevěřícně zírala. Kniha, která byla v mé představě spojena s něčím nedotknutelným a nepochopitelným, byla „znesvěcena“ spoustou žlutých, oranžových a zelených čar a vpisků. Paradoxně to pro mě byl takový vykřičník, který mě upozornil, že čtení Bible bych se neměla bát.

No, teď už vlastním a čtu Bible v papírové podobě dvě, svou první jsem si koupila asi před čtyřmi lety. Ne že bych si myslela, že jí budu rozumět, ale protože pan farář v kostele říkal, že je dobré číst Bibli a že ji může číst každý. No, měl samozřejmě pravdu. I když s tím porozuměním a výkladem různých částí jsem pořád často na štíru a jde to těžko, Boží slovo je mi vzácné a Janovo evangelium a Žalmy jsem si zamilovala.

Dnešní doba je krásná v tom, že je v Biblích velký výběr. Jsou různé Bible dětské, rodinné, obrázkové, s výkladem, různé druhy překladů, audio nebo video Bible, kreslené biblické příběhy, které nepoučené děti nebo nevěřící lidé považují za zvláštní pohádky. Ale jak bychom se k Bibli měli chovat a k čemu by měla sloužit? Má být ta, která je určena pro dospělé, jako vzácný klenot opatrována a používána při čtení, rozjímání a modlitbě, nebo je využita lépe, když si v ní zatrhávám, zvýrazňuji a doplňuji různé poznámky? Já osobně mám k této knize pořád nějaký, možná nepatřičný, respekt. Něco ve mně mi nedovolí do ní jakkoli vlastnoručně zasahovat a podtrhávat. Ale na druhou stranu, podtrhaná Bible je čtená Bible. Podstatné asi bude, nakolik pro toho čtenáře zůstává Božím slovem a nakolik je už „jen“ soukromým studijním materiálem...

Náš pan vedoucí na baru, můj vrstevník, je velký šprýmař a, podle svého tvrzení, ateista. Zažil si v životě hodně těžkého a tvrdí, že kdyby byl Bůh, nemohl by něco takového dopustit...no, asi podobné názory lidí ze svého okolí také znáte. Obvykle do práce přichází s pozdravem „Nazdar, soudruzi“, ale když vidí mě, řekne „Pozdravpámbu“. Párkrát jsme se takhle bavili o víře, Bohu a kostele. Jednou na mě po svém typickém pozdravu vyrukoval s tím, že si koupil Bibli. Když jsem se ho ptala jakou, tak nevěděl. Ale koupil si ji prý proto, že měla moc hezké, takové jako staré desky a krásně voněla. Byla dost drahá, když ji donesl domů, manželka mu vynadala, nač něco takového koupil. Říkal, že vlastně neví, ale že se mu prostě líbila a voněla...mají ji v knihovně. Kdo ví, třeba ji jednou otevře i proto, aby v ní četl...