V jedné knize Carl Sagan popisuje situaci, kdy tvrdí kamarádovi, že má doma v garáži opravdového draka. Když se oslovený chce přesvědčit - najde jen staré plechovky od barvy, žebřík a takový ten klasický garážový nepořádek.
Samozřejmě se ptá, kde je ten drak a Sagan mu vysvětlí, že je neviditelný. Jeho kamarád navrhne několik testů - poprášit garáž moukou, aby se ukázaly stopy, ale drak prý létá a stopy na zemi nezanechává; tak tedy postříkat jej barvou - ale drak je nehmotný a barva na něm neulpí, atd. Na každý jeho nápad, jak draka potvrdit, najde Sagan důvod, proč je test neprůkazný.
Jeho kamarád mu samozřejmě přestane věřit - protože jaký je rozdíl mezi drakem, který nijak nepůsobí a nedá se nijak dokázat a mezi drakem, který neexistuje? Tento slavný americký vědec (jeden z průkopníků SETI) a ateista pokračuje - a co kdyby hodně mých známých, a to i těch, kteří se nazvájem neznají, tvrdilo, že mají v garáži draka a přitom o nich vím, že jsou příčetní? Co si o tom myslet?
∴ ∴ ∴
Před pár lety jsem bydlel na malé vesnici s kapličkou, kde byla mše jednou za týden. Pan farář mi půjčil klíčky a já se tak do ní mohl chodit modlit.
Poprvé jsem vešel dovnitř sám a nesvítilo věčné světlo. Poklekl jsem a choval se, jako by byl Pán v eucharistii přítomen, protože jsem si nebyl jistý - co když pan farář světlo nezapíná, protože do kaple přes týden nikdo nechodí?
Ve dveřích svatostánku byl klíček a mnou projelo velké pokušení podívat se. Ne se snad eucharistie dotýkat, nebo něco podobného. Jen otevřít dvířka, nadzvihnout víko nádoby a přesvědčit se. Věděl jsem, že bych neměl, ale...
Zvedl jsem se, udělal krok dopředu a zarazil se. Projela mnou vlna něčeho, co si představuju pod slovy bázeň Boží. Nebyl to strach, jen vědomí toho, že bych jistě zemřel, kdybych se nehodně dotkl. Jako ti, kteří doprovázeli schránu úmluvy. Znovu jsem poklekl, pomodlil se a odešel.
∴ ∴ ∴
Nevím, jestli bych dokázal panu Saganovi vysvětlit, proč se jeho příběh nedá vztáhnout na náboženství. Asi bych zkusil něco z toho, co jsem pochopil ze Zázraků od C.S. Lewise (teď ji čtu po dlouhé době a jsem rád za Filojesle, čte se mi lépe). Ale to snad ani není důležité, protože ten příběh je pro mě od základů špatný. Nešel bych cestou vědeckých důkazů jako kamarád od Sagana, tak jak by to řešil i Sherlock Holmes. Je mi mnohem bližší detektiv P. Brown a jeho pozorování lidí.
Protože mě, kdyby někdo tvrdil, že má v garáži draka - mám jej za lháře. Já bych nikdy nic tak velkolepého v garáži nenechal. A podle sebe soudím tebe!
Komentáře
Velmi zajímavý poslední odstavec...
S tou "posvátnou bázní" mám podobnou zkušenost. Až mě to samotnou (příjemně) překvapilo.
Moc ráda tě čtu....
Přijde mi, že ta posvátná bázeň je dobrý pocit.
Přijde mi, že ta posvátná bázeň je dobrý přístup.
Přijde mi, že ta posvátná bázeň je dobrá emoce.
Co ta bázeň vlastně je, když může na někoho padnout, jiným může projet.
Co je ta bázeň? Jako "psycholog" nevím. Jako "theolog" vím, že je to jeden ze 7 darů Ducha svatého. Jakožto "systémák" jsem nadšen ze zacyklení, neb timor Domini je nejen initium (radix) sapientiae, ale také její corona.
Jen ty její ratolesti už nejsou věčné. Jakmile se někde sejde to správné spolčo ke slavení liturgie (a buď předsedající nebo shromáždění otevře svá ústa), je bázeň Boží rázem pryč. Všimli jste si?
Mít někoho za lháře jen proto, že draka "nechal" v garáži, pomíjí nemanipulovatelnost někoho tak velkolepého jako je drak :-)
jk7: máte samozřejmě pravdu.
Celý tenhle článek byl ovíněný pokus o vtipnou moudrou hříčku - něco na způsob Chestertona.
Když jej čtu teď po dvou měsících, nejsem z toho nějak odvázaný
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.