Přibližně od doby před začátkem druhého koncilu ve Vatikánu datuje se boom rozšíření velice radikální vnitřní teorie protagonistů modernizace církve. Spočívá v tom, že určité změny v její praxi jsou důležité k tomu ji zatraktivnit pro pohled zvenku, celkově přiblížit světu a tím pro ni získat nové ovečky. Více či méně tato teorie prostupuje všemožnými kázáními, pastýřskými listy, encyklikami a homíliemi. V následujícím eseji se budu snažit vysvětlit, proč si myslím, že aplikovat takovou praxi, která upozaďuje a marginalizuje učení, je neefektivní a v neposlední řadě to též není správné. Z praktického hlediska lze říci, že za posledních sto let oveček radikálně ubývá, proč to tedy nefunguje?

Proč

Jednou ze základních funkcí církve je zajistit kontinuitu pravé katolické nauky. To je velice důležitý základ, na kterém se v plné nahotě osvědčuje rčení o účelu, který světí prostředky. Účelem budiž přiblížení církve světu a její případný růst v počtu, prostředkem (v tomto konkrétním případě) upozadění praktikování skutečně katolické nauky. Ať by byl účel jakkoliv na první pohled ‘Bohulibý', argument stále není dostatečný. Ve všech myslitelných lidských situacích se osvědčilo, že uplatňování principu ‘účelu světícího prostředky’ většinou někdo odnese. Ať lidé, nebo konkrétně v tomto případě princip a hodnota. Nehledě na to, že ve chvíli splnění takto stanoveného účelu je vlastně účel nesplněn, protože základem církve není jen společenství, ale také praxe založená na učení, ale v tuto chvíli obě tyto složky jsou pozměněné. I kdyby se nakrásně podařilo měnit pouze praxi, morálka a učení má tendenci nechat se vykládat změněnou praxí novým způsobem. Takže se uzavírá kruh, který může co nevidět sklouznout k nějaké spirále, která se zamotává.

E=mc2

Původně fyzikální teorie relativity v moderní filosofii (poté v moderní teologii) aplikovaná na morální otázky má zásadní vliv na vývoj moderní společnosti. Co to znamená pro praxi a praktikanty ‘přibližování’? Co znamená to, že pro někoho v určité situaci a určitém čase něco platí a pro jiného ne? Já bych si v kůži člověka, který se brodí v bahně relativismu, připadal zoufalý. Nutilo by mne to se ptát ‘kdy to konečně už skončí’. To se ostatně ptám i jako opozice. Jestliže totiž společnost prochází neustálou proměnou, jak zajistit vedle toho stoprocentní kontinuitu, kterou Kristus nejen doporučil, ale vlastně svatosvatě přikázal, a přitom udržovat krok s duchem doby? A ještě jinak, když se už tolik věcí za poslední půlstoletí změnilo, neměl by se trend spíše zpomalovat, než zrychlovat, jako se děje v posledních letech? Nauka církve je katolická (česky všeobecná) ne proto, že přijímá eklekticky vybranou část různých mouder a filosofií. Je všeobecná v tom, že její učení, které bylo víceméně jasné, je univerzální z hlediska času a kultury. Samotnou církev by její image nějak zvlášť neměla vzrušovat. V první řadě jsou evangelium a možnost spasení ryzím a autentickým lákadlem. A dále, představitelé a věřící by se měli jen velice málo zamýšlet nad tím, co o nich vládci tohoto světa soudí.

Marketing

Ale pokud už by měla mít církev nějakou formu marketingu, měla by se snažit o pravý opak toho, co od ní vládci tohoto světa žádají. Kritici samozřejmě namítají, že se pak vytváří jakési ghetto. Zpravidla to bývají lidé, kteří podporují diverzitu ve společnosti, takže určitě již vidíte do očí bijící pokrytectví, kterým se nadále nebudeme zdržovat. Pro příklad se podívejme na východ. I když úplně nemusíme souhlasit s postojem a teologií pravoslavných křesťanů, vnímáme, že pro nás jako římské křesťany je zajímavá jejich spiritualita. Obdivujeme jejich dlouhé obřady, jejich silné rodinné vazby a hlubokou úctu ke světcům. Je pro nás tímto způsobem jejich duchovní život velice atraktivní.

To, co dělalo naši církev katolickou, jakoby mizelo v propadlišti dějin. To, co ji odlišovalo, ne však samoúčelně, je vysmíváno a marginalizováno samotným klérem. Poklad liturgie je jedna věc, ale skutečně prožívaný a upřímný náboženský život, který se slavením mše sice úzce souvisí, ale má svoje jedinečné místo, je věc ještě zásadnější. Pokud nedokážeme svým životem a postojem vytvářet pravý a autentický obraz křesťanů pro svoje okolí, nebude pro ně atraktivní nic.

Církev nemůže bohužel v dnešním světě nabídnout nic nového. Ne když bere rozvod jako přirozenou součást křesťanského života, když se homilie metamorfují na něco ne nepodobného ekologickým prohlášením organizace spojených národů a když její představitelé znehodnocují její roli sice dobře míněným, avšak neohrahabaným ekumenismem. Ne, když rozpouští svoje učení v tom, co tepe světem. Proto je praxe aggiornamenta neefektivní, protože mění církev jen na další subkulturu v rámci západní civilizace, se kterou sdílí čím dál více hodnot. Především je to pluralita názorů na realitu a akcent na individualitu a s ní souvisejicí pozlátko falešné svobody.

Jak z toho ven

Církev by se měla odprostit od pout konformismu, ke kterému ji volá současný svět, a znova růst v tom, co bylo po dlouhá léta trnem v oku jejím nepřátelům. Měla by dávat akcent ne na to, co ji se světem spojuje, ale čím se od ostatních skupin v sekulární společnosti a ostatních křesťanských společenství liší. A to v pokoře před Hospodinem a s růžencem v ruce.