Tak unavený se cítím, Pane můj, bolavé tělo, těžká hlava a smutek v duši jak po velikém flámu.

Teploměr klesá pod nulu a bezdomovci se stahují za teplem ohně, kontejnerů či potrubí před opovržením a chladem světa, který jako Santa Claus přináší dárky jen těm hodným a úspěšným.

Andersenovo děvčátko škrtá sirky jednu po druhé, aby při své nevinnosti v jejich pomíjivém světle alespoň na chvíli smělo snít svůj sen před tím, než jeho tělo ztuhne a duše se vrátí Domů.

Zapaluješ jednu balenou, dáváš láhev k ústům a uhranutě sleduješ obrazovku... Kolik těch škrtnutí, vzletů a chvil rozkoše ještě přijde, než bude krabička prázdná?

Tenkrát, v době Kristově, žil nějaký mladík, kterému už kromě bídy vlastního života nezbylo nic. Prý jako sobec odešel z domu s otcovými penězi a jako sobec všechno promrhav, strádající a všemi opuštěný, se k němu teď s lítostí vrací. Četls to? Je to v Bibli...

Víš, ten otec je divný...místo, aby se k němu neznal, vynadal mu nebo ho potrestal, jej objímá. Nejspíš to bude proto, že je to Otec – Bůh, milující láskou nadpozemskou.

Kdo jsi ty? Sám v sobě bolavý, chybující a bez smyslu bouřící se, stvořen, omilostňován a přijímán Jeho rukou jsi tolik chtěný, svobodný a lásky hodný.

Tak překroč svůj stín a nech se také obejmout, ať jednou něco krásnějšího, než sen, může být skutečností....