S poukazem na přikázání lásky a na příklad prvotních křesťanů je extroverty introvertům až vnucována povinnost tvořit společenství (jako by mezi tím byla souvislost), podepřena poukazem na dědičné spolusynovství v Kristu. Já jsem člověk ne snad přímo asociální, ale určitě ve společnosti zdrženlivý, a tak mě nucení do spolčování děsí, spolehlivě odrazuje a bodrá familiárnost, kteroužto masku tyto pokusy o společenství mívají tendenci na sebe brávat, se mi příčí.
Na úrovni nadpřirozené už společenství v církvi tak jako tak tvoříme křtem a dalším svátostným životem, otázkou zůstává, jak tvoříme společenství na úrovni přirozené. Jak tvořit společenství se všemi stopadesáti (sedmi, pětisty...) farníky různého věku, různých zájmů...? Snad společnou péčí o kostel? Materiální pomocí? (Skládali jste se někdy ve farnosti na konkrétní spolufarníky? Mně se vybavuje jen sbírka na zaplacení už tak dotovaného příspěvku pro účastníky SDM; hanba by mě fackovala, kdybych si na cestu měl nechat přispět od cizích.) Blíženská pomoc stejně probíhá na rodinné či sousedské bázi a málokdy je příležitost přenášet ji na farníky...
Jenže v dnešní době čím dál méně trávíme životy na jednom místě. Například já tam, kde si plním nedělní povinnost, většinu času nebydlím a nežiji s farností její každodenní život, a tam, kde bydlím a většinu času žiji, navštěvuji farní společenství jen výjimečně.
Čím bude minimální míra společenstvovitosti na přirozené rovině zajištěna? Tím, když budeme držet stejnou víru a budeme mít možnost účastnit se stejné liturgie - být v jeden čas na jednom místě účastni stejného konání. To by v katolické církvi teoreticky nemělo být problémem, že. Jenže.
Palčivě jsem si to uvědomil, když jsem v průběhu dvou dnů měl příležitost navštívit dvě různé bohoslužby, které byly tak odlišné, že už to snad víc ani nejde. Zatímco při jedné šlo o víceméně ad hoc setkání, které se už nebude opakovat, a spoluúčastníky jsem vlastně ani neznal, přesto jsem pocítil jakési souznění a cítil jsem se tam jako doma; při druhé to ve mně vřelo a byl jsem jako na trní (mám rád, když věci jsou takové, jaké být mají) - těžko se mi tvoří společenství s někým, kdo kostel bere jako místo k volné zábavě a u sv. přijímání je schopen tolerovat ukazovačku "Kdo je pánem džungle (hu-hu)".
Je mi jasné, že tu teď hovořím o pocitech a individuálních preferencích. Proto bývalo v církvi dobrým zvykem liturgii oktrojovat - právě proto, že liturgie má spojovat lidi různého naturelu a různých preferencí (a to nejen místně, ale i napříč územími, nejen v současnosti, ale i napříč věky), církevní autorita je oprávněna nejlepší podobu liturgie nalézat, tu stanovit a její dodržování vyžadovat, a nenechat na libovůli místního společenství (nemluvě o tom, že liturgie je primárně služba Bohu, ne lidem). Tím, že pod záminkou utužování místního společenství bude liturgie individualizována, znesnadní zapojení příchozích ze společenství jiných.
Komentáře
2. jaký to musel být tenkrát šok - v té důležitější realitě jsou pokřtění sestry a bratry v Kristu! A to v době, kdy v té říši bylo běžné otroctví, ne všichni měli občanství, někteří byli z podrobených národů, bohatí, chudí, žebráci. Protože jsem pokřivený v pokřiveném světě, nemůžu tu realitu ještě žít - dokonce bych mohl až ubližovat, kdybych se tak choval (i když mimořádné osobnosti nám svým životem naznačují, jak to bude vypadat). Takže samozřejmě neplatí, že jsou pro mě všichni stejně důležití a mám za všechny stejnou zodpovědnost (jikovo 1:1:1:1) - ale už nikdy bych se k nikomu neměl chovat jako by neměl žádnou hodnotu - což třeba pro vás je samozřejmost, ale...
@Jiku: no adalbeto řešil, jak tvořit s farníky společenství. To podle mě není potřeba, pokud to on nepotřebuje, ale měl by pomáhat s těmi nástroji. A ani si nevšimne a už bude společenství tvořit.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.