S poukazem na přikázání lásky a na příklad prvotních křesťanů je extroverty introvertům až vnucována povinnost tvořit společenství (jako by mezi tím byla souvislost), podepřena poukazem na dědičné spolusynovství v Kristu. Já jsem člověk ne snad přímo asociální, ale určitě ve společnosti zdrženlivý, a tak mě nucení do spolčování děsí, spolehlivě odrazuje a bodrá familiárnost, kteroužto masku tyto pokusy o společenství mívají tendenci na sebe brávat, se mi příčí.

Na úrovni nadpřirozené už společenství v církvi tak jako tak tvoříme křtem a dalším svátostným životem, otázkou zůstává, jak tvoříme společenství na úrovni přirozené. Jak tvořit společenství se všemi stopadesáti (sedmi, pětisty...) farníky různého věku, různých zájmů...? Snad společnou péčí o kostel? Materiální pomocí? (Skládali jste se někdy ve farnosti na konkrétní spolufarníky? Mně se vybavuje jen sbírka na zaplacení už tak dotovaného příspěvku pro účastníky SDM; hanba by mě fackovala, kdybych si na cestu měl nechat přispět od cizích.) Blíženská pomoc stejně probíhá na rodinné či sousedské bázi a málokdy je příležitost přenášet ji na farníky...

Jenže v dnešní době čím dál méně trávíme životy na jednom místě. Například já tam, kde si plním nedělní povinnost, většinu času nebydlím a nežiji s farností její každodenní život, a tam, kde bydlím a většinu času žiji, navštěvuji farní společenství jen výjimečně.

Čím bude minimální míra společenstvovitosti na přirozené rovině zajištěna? Tím, když budeme držet stejnou víru a budeme mít možnost účastnit se stejné liturgie - být v jeden čas na jednom místě účastni stejného konání. To by v katolické církvi teoreticky nemělo být problémem, že. Jenže.

Palčivě jsem si to uvědomil, když jsem v průběhu dvou dnů měl příležitost navštívit dvě různé bohoslužby, které byly tak odlišné, že už to snad víc ani nejde. Zatímco při jedné šlo o víceméně ad hoc setkání, které se už nebude opakovat, a spoluúčastníky jsem vlastně ani neznal, přesto jsem pocítil jakési souznění a cítil jsem se tam jako doma; při druhé to ve mně vřelo a byl jsem jako na trní (mám rád, když věci jsou takové, jaké být mají) - těžko se mi tvoří společenství s někým, kdo kostel bere jako místo k volné zábavě a u sv. přijímání je schopen tolerovat ukazovačku "Kdo je pánem džungle (hu-hu)".

Je mi jasné, že tu teď hovořím o pocitech a individuálních preferencích. Proto bývalo v církvi dobrým zvykem liturgii oktrojovat - právě proto, že liturgie má spojovat lidi různého naturelu a různých preferencí (a to nejen místně, ale i napříč územími, nejen v současnosti, ale i napříč věky), církevní autorita je oprávněna nejlepší podobu liturgie nalézat, tu stanovit a její dodržování vyžadovat, a nenechat na libovůli místního společenství (nemluvě o tom, že liturgie je primárně služba Bohu, ne lidem). Tím, že pod záminkou utužování místního společenství bude liturgie individualizována, znesnadní zapojení příchozích ze společenství jiných.