pojednává apoštolský list Jana Pavla II. Salvifici doloris, z nějž čerpá tento text.

Jak je to s utrpením? Utrpení je nedílnou součástí života člověka na této zemi už od jeho narození a je jednoznačně vlastní lidské přirozenosti. Trpět mohou i zvířata, ale jen člověk si uvědomuje, že trpí a ptá se po příčině a smyslu utrpení a života. Nejčastěji se utrpení chápe jako bolest těla následkem nějaké nemoci či poškození, ale je to mnohem složitější. Utrpení dělíme na fyzické a duševní, bolest těla a bolest duše. Bolestí duše je myšlena ne jen psychická nemoc, ale i utrpení duchovní povahy, morální bolest, hřích. Člověk trpí, když zakouší nějaké zlo, kterým byl postižen, nebo které někomu sám způsobil. Ale co je to to zlo? Křesťanství považuje dobro za podstatu existence všeho. Co stvořil Bůh, je ve své podstatě dobré. Zlo, bolest a utrpení je následek nedostatku dobra nebo jeho špatného chápání. Člověku chybí nějaké dobro, je od něj vzdálen, nebo postrádá něco, co za dobro považuje, proto trpí. Lidská bolest vzbuzuje strach, ale také soucit s trpícími a úctu k tajemství utrpení, které leckdy člověka proměňuje a vede k tomu, aby překonával sám sebe.

Někdy se ale člověk setká s tak velkým utrpením, že na své otázky po smyslu nenachází odpovědi a trpí tím víc. Může ho to vést až k popření Boha nebo útěku ze života. Vyvstává tedy otázka, pro mě zatím bez jednoznačné odpovědi : opravdu Bůh někdy nenechává člověka trpět víc, než je schopný unést?

Již z knihy Job víme, že utrpení sice může být trestem za osobní hřích člověka (má jej vést k obrácení, činění pokání, upuštění od zlého jednání a obnově dobra), ale často tomu tak není. Ne každé utrpení je následek viny a má charakter trestu, ale přesto nemůže být odloučeno od prvotního hříchu a jeho důsledků v dějinách lidstva. Bůh tuto těžkost, jejíž příčinu často ani zjistit nedokážeme, dopouští.

Proč dopouští i nespravedlivé utrpení, je-li tak dobrý?

„Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16)

Dostalo se nám té milosti, že jsme sice nebyli zbaveni svých dočasných utrpení, ale touto nejvyšší obětí (z lidského pohledu jistě nespravedlivou, vždyť trpěl nevinně) nás Ježíš Kristus osvobodil od trvalého a zásadního zla – ztráty života věčného a nadvlády smrti. Beránek obětovaný za hříchy světa svým dobrovolným zástupným a vykupujícím utrpením naše hříchy snímá. Ježíš v Getsemanské zahradě prožívaje obrovskou úzkost a modle se slovy „Otče můj, jestliže je to možné, ať mě mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš“ (Mt 26,39) prokazuje opravdovost své lásky přijetím kříže a utrpení. Následně na Kalvárii svou velkou bolest a osamělost vyjadřuje výčitkou  „...proč jsi mne opustil?“, když zakouší i největší zlo obsažené v hříchu člověka – odvrácení se od Boha – odloučenost od svého Otce.

Kristus svým utrpením vyzdvihl lidskou bolest a utrpení do roviny vykoupení a spásy. Všichni tak máme svým způsobem účast na vykoupení a slávě vzkříšení. Utrpení je vždy zkouškou, někdy velmi těžkou, ve které sestupujeme až k nejzazší hranici lidské slabosti a bezmocnosti. K této hranici sestoupil i Ježíš, přijetí této bezmoci a slabosti však již doprovází jeho vyvýšení. Přijetí utrpení jako podílu na Kristově kříži je znamením vnímavosti a otevřenosti k působení spásné Boží síly, která je člověku nabízena v Kristu. Ti, kdo jsou účastni svým utrpením na Kristově spásonosném kříži, mají zvláštní zásluhu na nekonečném pokladu vykoupení světa. Ve světě, který je čím dál více ohrožován hříchem a svazován proviněními, nabývá lidské utrpení stále většího významu.