Potkala jsem na hřbitově maminku s asi osmiletým synem. Paní pečlivě sbírala listy napadané na hrobě a chlapec běhal po cestičce s mobilem – a jak jsem vzápětí pochopila z jeho zajásání, povedlo se mu právě ulovit pokémona. Pak strnul uprostřed kroku a ani nedutal – na jednom z hrobů objevil živou veverku (běhává tam často) a předchozí virtuální úlovek byl rázem zapomenut. Položila jsem na hrob růži, a když jsem začala zapalovat svíčky, přesunul se jeho zájem směrem ke mně. Upřeně pozoroval, jak dělám křížek na Martinově hrobě, a když jsem se pokřižovala a tiše jsem se začala modlit, už to nevydržel: „Mamííí, proč ta paní nejdřív zaťukala na hrobeček a pak sobě na čelo?“ Rozesmálo mě to.

Ono to ale vlastně vůbec k smíchu není. To dítě - stejně jako většina českých dětí - vůbec netuší, co to znamená pokřižovat se, a podle jeho reakce jsem nejspíš byla první, koho to vidělo udělat. Kam se ztrácí křesťanské kořeny Evropy? Většina lidí si na ně vzpomene jenom ve chvíli, kdy nám teče do bot a reálně hrozí naroubování cizí kultury na naše odumírající větve... to se pak jimi zuřivě ohání i ti, kdo o nich vlastně nic neví. Je mi z toho smutno.

Jindy se setkávám se zvláštním paradoxem – to když se ty kořeny obnaží i proti vůli jedince, který se k nim nehlásí nebo jejich existenci přímo popírá. Znám člověka, který je nevěřící, dalo by se dokonce říct, že militantně nevěřící. Nikdy se mu žádné křesťanské výchovy nedostalo, ale někdy mě jeho hlášky překvapí: „Budu se modlit, aby nepršelo.“ „Bohudíky, že to tak dopadlo.“ „To zas byla jobovka, když mi to řekli, zůstal jsem jak solný sloup.“ – jasně, že se nebude modlit. Jasně, že nemyslí vážně to poděkování přímo Pánu Bohu. A jasně, že si neuvědomuje, že zdrojovým textem „jobovky“ i „solného sloupu“ je Bible. Jsou to pro něj jen fráze, pan Tylor by nejspíš řekl „přežitky“, jako když na vaše kýchnutí odpoví i nevěřící „pozdrav Pán Bůh“, aniž by přemýšlel, co vlastně říká.

Při jednom zvlášť úderném kázání, které mi dlouho zůstalo v paměti, si pan farář položil otázku: „Co dělám konkrétně já, aby bylo poznat, že jsem křesťan?“ Ne, na mě (doufám! :-)) nečekají žádné velké činy, ale vzpomenu si na ni často v maličkostech – jako třeba když se mi nechce za kratičkou chvíli zaplatit parkovné, když mám chuť neškodně zalhat, když místo koupě či půjčení knihy zalovím na uložto.cz... a ještě při mnoha dalších příležitostech mě tahle otázka zabrzdí a pošle k automatu na parkovišti, do knihkupectví nebo přinutí přiznat nepříjemnou pravdu... protože já chci, aby bylo poznat, že jsem křesťan, ale jinak než tím, jak žiju, to ukázat neumím. A moc, opravdu moc si přeju, aby se za ty naše křesťanské kořeny nikdo nestyděl, ani když je v Evropě mír. Aby slova jako „Bohu díky“ nebyla přežitkem, ale aby byla živá. Aby i malé děti věděly, co to znamená, když se někdo pokřižuje – a v lepším případě, aby to i ony samy dělaly.

 

„Co děláš konkrétně ty, aby bylo poznat, že jsi křesťan?“ - nemusíte odpovídat mně ;-)