Plán týdenní dovolené byl jasný - nejdřív navštívit "povinné" památky křesťanského i pohanského Říma, a poté  navštívit kamaráda, který od října nastoupil na malý doktorát na Gregorianě. První ročník ale absolvoval v Centru Aletti, jako jeden ze dvanácti studentů z celého světa.

    Možná je to tím, že jsem už v Římě jednou byl, ale nejsilnější dojem na mě tentokrát zanechalo právě Centro Aletti, které má na starosti P. Marco Rupnik SJ. V Římě sídlí ve dvou budovách. V jedné se studuje a bydlí a v druhé umělci vytvářejí mozaiky. Ty už jsem viděl na fotkách, když jsem se na dovolenou chystal, ale nějak závratně na mě nezapůsobily. Jediným, co jsem měl o Centru Aletti v hlavě, byla ne zrovna lichotivá zmínka v knize rozhovorů s historikem umění J. Roytem.

     Naživo mě ale ohromily. Nejdříve jsme se byli podívat v dílně, kde se mozaiky-ikony vytváří. Tohle místo mi ukázalo, jak moc náročné (i fyzicky) je mozaiku vytvořit. Je to spojení umění a řemesla - a k tomu mám úctu. Když vidím filharmonii, nebo třeba krásný obřad v kostele, říkám si, kolik dovednosti a námahy to stálo, a jak to působí na duši. Nemyslím jen samotné aktéry a jejich dovednost. Ale i vyhotovení nástrojů, důmyslnost s jakou jsou sestrojeny... "Jak se hmota může stát znamením a symbolem nehmotného, tělem ducha?" (T. kard. Špidlík)

("Jestliže například červené barvě přisoudíme význam božství a modré barvě lidství, vyrůstá z toho následující rozvržení: Ježíš bude oblečen do roucha, které je celé červené a překryté seshora modrým pláštěm - přijatým lidstvím, zatímco Matka Boží bude oblečena stejnými barvami, ale v obráceném sledu. Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát božským."  T. kard Špidlík)

 

 

     Silně na mě zapůsobila i atmosféra mezi umělci/dělníky. Ale to hlavní mělo teprve přijít. Při vstupu do kaple v této budově jsem opravdu zůstal přikovaný nádherou. Na fotce nevynikne to, že je člověk obklopen uměleckým dílem ze všech stran. A oči jako magnet přitahuje tvář Krista. Při procházkách s naším přítelem  jsme poté navštívili několik kostelů, na kterých nám demonstroval, že tak vypadalo křesťanské sakrální umění i na západě. Ve starých bazilikách je vždy uprostřed obraz Krista, ať je bazilika zasvěcená komukoliv. 

 

(bazilika Panny Marie v Trastevere. Mozaika vytvořená okolo roku 1150))

   

     Náš kamarád nám povídal o tom, proč mu vadí fotografie místo oficiálních obrazů svatořečených.     O zbytečném zdvojování symbolů. O Kristu jako druhém Adamovi a  také proč nemají na Rupnikových ikonách žádné osoby kromě Ježíše vyplněný celý kruh svatozáře. Ale nejvíc mi utkvělo vysvětlení, proč má Panna Maria na mozaice v jejich kapli v dlani klubko vlny. Všimněte si - v jedné drží Písmo, ale nesvírá jej silou, jen si jej jemně tiskne k hrudi. A v druhé, na břiše - malé červené cosi. Vlnu. Podle jedné křesťanské legendy se Panna Maria, ještě před Zvěstováním, zúčastnila tkaní opony do Chrámu. Té opony, která se roztrhla, když Kristus zemřel na kříži. 

Tohle nám vysvětlil, a pak dodal:

"Stejně máme jako Češi krásnou řeč. Vemte si takové slovo setkání. S někým jsem se se-tkal."

 

     Do téhle dovolené jsem netušil o Ikonách téměř nic a nic jsme o nich ani vědět nechtěl. Teď nad tím jsem nucen přemýšlet. Viděl jsem tam křesťany, kteří líbali veřeje dveří - protože to, že je něco symbol, ještě podle nich neznamená, že je to jen symbol.  Nevím, zda souhlasím s tím, že: "Ikona, kříž, nejsou jednoduše obrazy, ke kterým se máme při modlitbě obracet. Jsou hmotným středem, v němž spočívá energie, božský účinek, který je propojen s lidským uměním."(V. Losskij)

 

 

P.S.

Malý kvíz. Poznáte, kdo všechno je na této mozaice?