V církvi se stále probírá rok milosrdenství, znovusezdaní, nesezdaní, praktikující homosexuálové a jak s jejich pastorací. Kněze v mém okolí mnohem více trápí lidé, kteří ke zpovědi nechodí, protože "necítí potřebu" (můj děda s oblibou a nadsázkou říká, že ke zpovědi nechodí, protože nehřeší) a u nich si vždy vzpomenu na církevní přikázání:

  1. O nedělích a zasvěcených svátcích se účastnit mše svaté a zachovat pracovní klid. (kán. 1247 CIC) (kán. 1248 § 1 a 2 CIC)
  2. Vyzpovídat se ze svých hříchů aspoň jednou za rok. (kán. 989 CIC)
  3. Přijmout Svátost oltářní aspoň ve velikonoční době. (kán. 920 § 1 a 2 CIC)
  4. Zdržovat se od požívání masa a zachovávat půst újmy ve stanovené dny. (kán. 1251 CIC)
  5. Přispívat církvi na její potřeby. (kán. 222 § 1 a 2 CIC)

Nejprve se mé myšlenky ubíraly směrem, že alespoň jednou za rok by každý katolík - kajícník měl sebrat odvahu, sílu, víru a  "dispozici, že zavrhuje hříchy, jichž se dopustil, předsevzetím se napravit a navrátit se k Bohu" (kán. 987 CIC), jít ke svátosti smíření a svátosti eucharistie, ale sám sebe si nedovedu představit, jak něco takového s čistým svědomím praktikuji několik let.

Co se vlastně stane s člověkem, který církevní přikázání nedodržuje?  Co mu hrozí? Podle Kodexu kanonického práva: "Kromě případů stanovených v tomto nebo v jiných zákonech se smí potrestat spravedlivým trestem vnější porušení zákona božského nebo církevního jen tehdy, když to vyžaduje zvláštní závažnost porušení a naléhavá nutnost předejít pohoršení nebo dosáhnout nápravy." (kán. 1399 CIC)

Zdálo by se tedy, že vůbec nic, ale tak snadné to zase není, protože ten trest je plíživý. Lidé, kterým uniká poklad Církve, na to kašlou, pro jiné je to velice bolestivé. O čem hovořím?

"V plném společenství s katolickou církví jsou na světě pokřtění, kteří se spojují v jejím viditelném organismu s Kristem pouty vyznávání víry, svátostí a církevní vlády." (kán. 205 CIC)

Člověk, který si neplní své povinnosti se vlastně stává člověkem mimo plné společenství. Získává status protestanta z církve, se kterou si ŘKC vzájemně uznává křest. Rozdílem je, že pro opětovného přijetí do plného splečenství mu stačí "jen" začít si plnit své povinnosti (protestant musí projít formací, v Brněnské diecézi to znamená alespoň 10 sezení s knězem).

Nicméně ani křesťan, který si vše řádně plní není z obliga, protože za hříšníky také nese svůj díl své zodpovědnosti. "Přitom ať se nepřechází mlčením úloha církve při pokání a ať se vyzývá k modlitbě za hříšníky." (Sacrosanctum Concilium (109b)). Osobně jsem se žádné kající bohoslužby neúčastnil, ani jsem neslyšel o jejím pořádání, proto s povděkem překopíruji text z časopisu Cesty katecheze:

Kající bohoslužba

V některých farnostech se v poslední době ujaly bohoslužby slova v souvislosti se společnou přípravou na individuální slavení svátosti smíření, a to tzv. kající bohoslužby. Jejich výhoda jednoznačně spočívá v tom, že na ně lze pozvat i věřící, kteří nemohou slavit individuální svátost smíření, a přitom se účastní společného vyznání hříšnosti a přijmou Boží požehnání zprostředkované zástupcem církve.

Příprava „kající pobožnosti“ nabízí výklad Božího slova a symbolické vyjádření jeho poselství, které pomůže porozumět podstatě svátosti a spojit ji s jednáním Božím v dějinách a v životě každého věřícího. Může povzbudit na nastoupené cestě obrácení a dát jí nové podněty, může inspirovat k modlitbě. Má charakter společné modlitby věřících.

Více viz SEKRETARIÁT ČESKÉ LITURGICKÉ KOMISE. Obřady pokání, 1982, 17–18. Vzory pro kající pobožnosti viz s. 155–196. Součástí této liturgické knihy jsou desítky biblických textů. Některé jsou určeny na výběr pro liturgii svátostného smíření (s. 56–134); dále jsou zde uvedeny kající litanie vycházející z biblických obrazů (s. 135–140) a biblické texty k díkůčinění za dar odpuštění (s. 141–151).

Knížka CALDÉLARI, Henri. Odpuštění, pramen života. Proč a jak se zpovídat? Kostelní Vydří : KNA, 1998, uvádí doporučené odkazy na biblické texty pro mladé lidi na s. 23–24 (úryvky o odpuštění Božím) a na s. 43–44 (texty, které mohou posloužit jako základ pro zevrubné individuální zpytování svědomí). Přehled těchto odkazů uvádíme pro vás, kdo nemáte tyto knihy k dispozici, v samostatném dokumentu na www ve složce 1102.

 

Většina z nás ví o povinnosti lásky vůči duším v očistci a nějakým způsobem je jistě i plníme, zkusme také myslet na naši spoluzodpovědnost za hříšné, kterými jsme i my sami. Co takhle pozvat do této spoluzodpovědnosti celou farnost? Nemůže být právě toto odpovědí na volání papeže Františka?