Na start, jako ukázku si dovoluji zkopírovat svůj blogový příspěvek z 4. 1. 2011  

Co to vlastně ta tolerance je? Co vlastně můžeme u druhého tolerovat: názory, chutě, preference, záliby, popotahování nosem místo aby se vysmrkal, osobní zápach u bezdomovce.
Tolerance má v sobě vždy obsaženo, že ten, kdo toleruje nějak nesouhlasí s tolerovaným, má jiný názor, nemá rád smrad, je alergický na popotahování nosem, nemá rád, když se vraždí nevinní, nemá rád, když se kladou bomby na nádraží, nemá rád, když se sexuálně zneužívají děti. Ale některé věci a skutečnosti JE OCHOTEN PŘEKOUSNOUT S OHLEDEM NA LIDKOU DŮSTOJNOST TOHO, KDO JE DĚLÁ, případně páchá. Jiné věci tolerovat nebude. Některé věci tolerovat je dokonce objektivním zlem.

Takže rozhodně není pravda, že tolerance = dobro. Tolerance je někdy dobrem, někdy mravně nelišná a někdy je zlem. Proto volat po toleranci bez upřesnění čeho a komu (tříletému dítěti nebo nemocnému člověku mohu tolerovat něco, co je u patnáctiletého zdravého zcela netolerovatelné) je blbost.

Každý má nějaké hranice tolerance. Dvě vrstvy názorů, zvyků, jednání, myšlení, mluvení, hlásání. Ta vnitřní vrstva jsou moje názory, zvyky, jednání ... Ta vnější tvoří názory, zvyky, jednání ... tolerovatelné. Tolerujeme to, co považujeme za tolerovatelné. Vně jsou pak vrazi, loupežníci a názory netolerovatelné.

To je zatím jasné, průhledné a dokonce i nekonfliktní. Problém začíná u metatolerance. Metatolerance je tolerance k toleranci. Jsou lidé, kteří jsou tolerantní k tomu, co je pro jiné netolerovatelné. Jejich heslem je "bijte ty netolerantní fundamentalisty". Jsou lidé, kteří jsou netolerantní k něčemu, co jiní považují za tolerovatelné. Jejich heslem je (staré dobré) "kdo mlčí, souhlasí". Metatolerance tvoří limity principu tolerance. Neřešitelné. Nelze být tolerantní k mezím tolerance toho druhého, pokud se liší od mezí tolerance mých. Tento spor nelze řešit tolerantně.

Nakonec stejně musíme skončit u pravdy a omylu.