Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a 'nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina'.Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. (Mt 10:34-39)

V očích otce i bratra jsem vinen svou vírou. Vzájemně se v tom při každém společném setkání utvrdí. Ano, změnil jsem se. Ne, již nesdílíme prakticky žádné společné hodnoty. Vzájemná komunikace vázne, jak jde čas, vím o nich méně a méně. Vídáme se, když za nimi přijedu, ale místo rozhovoru běží televize. Na otázky dostávám holé věty jako odpovědi. Jak jen jim vysvětlit, že nepotřebuji být součástí jejich "party", ale že potřebuji cítit se jako milovaný syn? A že mě bolí, když takovou lásku necítím a vidím jen výčitku, že v jejich očích jsem já ten, kdo trhá partu? Co proti mé víře vlastně mají? Jsem vinen šťastným manželstvím? Jsem vinen usměvavým a spokojeným synem? Jsem vinen tím, že nereaguji na zjevné provokace? Jsem vinen tím, že miluji bližního a snažím se všem lidem neupírat jejich důstojnost?

Jak vlastně hovořit s lidmi, kteří neslyší? Jak mít v úctě otce, který mě neodmítne, když přijedu nebo zavolám, ale sám je aktivní směrem ke mně jen minimálně? Jak milovat lidi, kteří se (zřejmě) mé lásky bojí? Má smysl jim říkat, že čím více mě izolují, tím více budu hledat oporu v Pánu? Kde hledat rozdíl mezi odpuštěním a nastavením druhé tváře na straně jedné a idiocií fackovacího panáka na straně druhé? Lze brát tento spor pozitivně? Smím si myslet, že jsem já na správné cestě a tátu s bráchou provokuje moje přesvědčení, má jistota, že má víra je správnou životní cestou? Může být snad tohle nedorozumění vlastně potvrzení mé správné cesty a nebylo by příliš velké porozumění důkazem přitakání světu a cesty široké?